Pod neústupným pohledem: Máma mě nikdy nepustila ze svých spárů

„Proč jsi mi zase přerovnala lednici?“ vyhrkl jsem, sotva jsem vešel do kuchyně. Máma stála u dřezu, v ruce hadřík, a ani se neotočila. „Protože jsi to měl všechno špatně. Jogurty patří dozadu, zelenina dolů. Chceš, aby ti to tu zplesnivělo?“ Její hlas byl klidný, ale v očích jí blýskalo.

Bylo mi třicet dva a pořád jsem měl pocit, že žiju v jejím bytě, ne ve svém. Když jsem si před dvěma lety našetřil na malý byt v Nuslích, myslel jsem, že konečně začnu žít po svém. Ale máma měla jiný plán. „Mám přece klíč pro případ nouze,“ říkávala pokaždé, když jsem ji prosil, ať mi ho vrátí. Jenže nouze podle ní byla i to, když jsem nechal ponožky na gauči nebo zapomněl koupit mléko.

Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk seděl u stolu a ona nade mnou stála s poznámkovým blokem. „Matýsku, úkoly máš hotové? A co ten diktát? Ukaž sešit.“ Vždycky věděla všechno první – kde mám být, s kým se kamarádím, co si myslím. Táta odešel, když mi bylo deset. Od té doby jsme byli jen my dva a její kontrola se stala ještě pevnější. „Musím tě chránit,“ říkala často. „Svět je zlý.“

Ale svět nebyl zlý. Zlý byl ten pocit dusna, když jsem si chtěl pozvat kamarády domů a ona je hodnotila pohledem od hlavy k patě. Zlý byl ten strach z jejího zklamání, když jsem dostal dvojku z matematiky. A teď, když jsem dospělý muž, pořád mě dusí stejným způsobem.

„Mami, prosím tě, už sem nechoď bez ohlášení,“ snažil jsem se tentokrát mluvit klidněji. „Potřebuju svůj prostor.“

Otočila se ke mně a v očích měla slzy. „Takže už mě nechceš vidět? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ Její hlas byl tichý, ale v něm byla výčitka ostrá jako nůž.

„To není pravda! Jen… potřebuju být sám sebou. Nechci, abys mi pořád říkala, co mám dělat.“

Sedla si ke stolu a složila ruce do klína. „Víš vůbec, kolik nocí jsem nespala strachy? Když jsi byl malý a měl jsi horečku… Když jsi poprvé šel sám do školy… Já tě chránila! A teď mě vyhazuješ?“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct z vlastního bytu. Ale zůstal jsem stát a díval se na ni. Byla to pořád ta stejná žena – silná, tvrdohlavá, ale zároveň zlomená tím, že už mě nemůže mít pod kontrolou.

„Mami… já tě mám rád. Ale už nejsem dítě.“

Mlčela dlouho. Pak vstala a začala si balit kabelku. „Dobře,“ řekla tiše. „Tak já už půjdu.“

Když za ní zaklaply dveře, cítil jsem úlevu i vinu zároveň. Věděl jsem ale, že tohle není konec. Druhý den mi přišla SMS: „Nezapomeň si koupit čerstvé pečivo a vyvětrat.“

Začal jsem zamykat dveře na dva západy a klíč od bytu schovával do kapsy i doma. Přesto jsem měl pocit, že její pohled mě sleduje i přes zdi.

Jednou večer mi zavolala teta Jana: „Tomáši, co jsi té mámě udělal? Celá uplakaná mi volala, že ji nechceš vidět.“

„Teto… já už to takhle dál nemůžu,“ přiznal jsem poprvé nahlas někomu jinému než sobě.

„Ale vždyť ona tě má ráda! Jen to neumí jinak…“

To byla ta věta, kterou jsem slyšel celý život. Máma mě má ráda – až moc. Tak moc, že mě dusí.

Začal jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekl všechno: o tom, jak mě máma kontroluje, jak se bojím jí odporovat, jak mám pocit viny pokaždé, když chci něco jen pro sebe.

„Tomáši,“ řekla mi doktorka Novotná po pár sezeních, „vaše máma vás miluje svým způsobem. Ale vy máte právo na svůj život.“

Začal jsem pomalu nastavovat hranice. Neodpovídal jsem na každou SMS hned. Když přišla neohlášeně ke dveřím, neotevřel jsem. Bylo to těžké – někdy jsem měl chuť jí všechno odpustit a zase být tím hodným synem.

Jednou večer mi volala: „Tomáši… já už nevím, co mám dělat. Připadám si sama.“

„Mami… zkus si najít nějaký koníček. Nebo kamarádky… Já tě mám rád, ale potřebuju žít svůj život.“

Zavěsila beze slova.

Uběhlo pár měsíců. Máma už nechodí tak často – někdy mi jen zavolá nebo pošle zprávu. Pořád cítím její stín za zády, ale učím se dýchat sám.

Někdy přemýšlím: Je možné mít rád rodiče a přitom je držet od sebe dál? Jak najít rovnováhu mezi láskou a svobodou? Co byste udělali vy na mém místě?