Poslední slib mamince: Mezi slzami a nadějí v Českém Brodě

„Proč jsi to nikdy neřekla tátovi?“ šeptám do ticha, zatímco maminka leží na nemocničním lůžku v našem malém bytě v Českém Brodě. Její oči jsou zavřené, dech přerývaný, ale vím, že mě slyší. V rohu místnosti tiká staré hodiny, které kdysi visely v kuchyni u babičky. Všechno je najednou tak křehké.

„Protože by to nepochopil, Marku,“ zachraptí maminka a její ruka se slabě sevře kolem mé dlaně. „Ale ty… ty to dokážeš.“

V tu chvíli se mi v hlavě roztočí kolotoč vzpomínek. Dětství na sídlišti, hádky rodičů kvůli penězům, tátova tvrdohlavost a mamčina tichá síla. Nikdy jsme nebyli dokonalá rodina, ale vždycky jsme drželi pohromadě – aspoň jsem si to myslel.

Teď tu sedím já, třicetiletý chlap, který se bojí budoucnosti víc než kdy dřív. Maminka umírá na rakovinu a já mám splnit její poslední přání: usmířit se s tátou a sestrou Lenkou, kteří spolu nemluví už pět let. Kvůli dědictví po dědovi se rozhádali tak, že si navzájem zablokovali čísla a na rodinných oslavách seděli na opačných koncích stolu.

„Mami, já nevím, jestli to zvládnu,“ šeptám. „Táta je pořád stejný paličák a Lenka… ta mě ani nebere telefony.“

Maminka se slabě usměje. „Zkus to. Kvůli mně.“

Ten večer sedím v kuchyni sám. Hrnek s čajem mi chladne v ruce a já přemýšlím, kde začít. Táta bydlí o dvě ulice dál, ale připadá mi vzdálenější než kdokoliv jiný. Lenka žije v Praze, má dvě malé děti a manžela, kterého jsem viděl jen jednou na svatbě.

Druhý den ráno jdu za tátou. Otevře mi ve starém svetru, tvář zarostlá, oči unavené. „Co chceš?“ zabručí.

„Můžu dál?“ ptám se nejistě.

Chvíli váhá, pak ustoupí. V obýváku je nepořádek – noviny na stole, prázdné lahve od piva pod gaučem. Sedneme si naproti sobě.

„Maminka… není na tom dobře,“ začnu opatrně.

Táta mlčí, jen si nervózně pohrává s klíči.

„Chtěla by… abychom se dali dohromady. Ty, já a Lenka.“

„Lenka? Ta ať si trhne nohou,“ zavrčí táta. „Po tom všem?“

„Tati, prosím tě…“

„Nechci o tom slyšet!“ zvedne hlas a vstane. „Ona mě podrazila! Kvůli pár tisícům!“

Cítím, jak mi stoupá vztek. „A co když už nebude čas? Co když maminka…“ Hlas se mi zlomí.

Táta se zarazí. Dívá se na mě dlouho, pak si sedne zpátky. „Jak je na tom?“

„Lékaři říkají… týdny, možná dny.“

V jeho očích poprvé zahlédnu strach. Mlčíme spolu dlouho. Nakonec kývne: „Zkusím to kvůli ní.“

Volám Lence. Nezvedá to. Píšu jí zprávu: „Lenko, maminka tě potřebuje. Prosím.“ Odpověď přijde až večer: „Přijedu zítra.“

Další den je byt plný napětí. Lenka přijde s dětmi – malý Tomášek se drží její sukně, Anička má v ruce plyšového medvěda. Táta sedí u okna a kouká ven.

„Ahoj,“ řekne Lenka tiše.

Táta jen kývne hlavou.

Maminka otevře oči a usměje se: „Jste tu všichni…“

Sedíme kolem její postele jako kdysi u vánočního stolu. Děti si hrají na koberci, Lenka brečí potichu do kapesníku. Táta drží maminku za ruku.

„Chci vás poprosit… abyste byli zase rodina,“ zašeptá maminka.

Nikdo neodpovídá. Všichni víme, že to není tak jednoduché.

Po pohřbu je ticho ještě tíživější než předtím. Táta sedí v kuchyni a kouká do prázdna. Lenka odjíždí zpátky do Prahy, ale tentokrát mi slíbí, že přijede na Dušičky.

Jednoho večera najdu tátu u starých fotek. „Víš,“ řekne tiše, „možná jsem byl moc tvrdohlavý.“

Sednu si vedle něj a prohlížíme si fotky z dětství – výlety na Sázavu, Vánoce u babičky v Kolíně, první školní den.

Začínáme spolu mluvit víc než dřív. S Lenkou si píšeme každý týden. Není to dokonalé – pořád jsou mezi námi rány, které se hojí pomalu – ale aspoň jsme začali znovu.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o mamince a jejím posledním přání.

Udělali jsme dost? Dokáže rodina překonat staré křivdy? Nebo jsou některé rány příliš hluboké? Co byste udělali vy na mém místě?