Sousedka, která nikdy neměla dost

„Lucie, otevři! Já vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavé bušení na dveře. Bylo půl deváté večer, právě jsem si nalila skleničku vína a chtěla si pustit film. Místo toho jsem stála v předsíni, srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že když neotevřu, Jitka bude bouchat klidně další půl hodiny.

Otevřela jsem tedy dveře a snažila se nasadit úsměv. „Ahoj Jitko, co se děje?“

„Máš něco sladkého? Dneska byl hrozný den, potřebuju si spravit náladu,“ spustila bez pozdravu a už se drala dovnitř. V ruce držela igelitku s prázdnými lahvemi od piva. „A taky bych potřebovala půjčit dvacku na rohlíky.“

Tohle nebylo poprvé. Když jsem se před třemi měsíci nastěhovala do paneláku na Proseku, byla Jitka první, kdo mě přišel přivítat. Přinesla mi domácí bábovku a nabídla pomoc s vybalováním. Byla jsem jí vděčná – v novém městě jsem nikoho neznala, rodiče mi sice pomohli s akontací na byt, ale jinak jsem byla na všechno sama.

Jenže Jitka začala chodit čím dál častěji. Nejprve si chtěla jen povídat, pak půjčit vajíčko, pak cukr, pak už i peníze. „Víš, já to mám těžký,“ říkávala často. „Můj syn je v Anglii a vůbec mi nepíše. A ty jsi taková hodná holka.“

Zpočátku jsem jí věřila. Sama jsem se cítila osaměle a její společnost mi dělala dobře. Ale postupně jsem začala chápat, že Jitka nezná hranice. Když jsem jí jednou řekla, že nemám čas, urazila se a další den mi pod dveře strčila lístek: „Myslela jsem, že jsme kamarádky.“

Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsem slyšela kroky na chodbě. Přestala jsem zvát kamarády domů – Jitka vždycky přišla a seděla s námi jako samozřejmost. Jednou dokonce přinesla vlastní víno a začala vyprávět historky z mládí, které byly čím dál smutnější a trapnější.

Moje máma mi po telefonu radila: „Musíš být asertivní! Řekni jí jasně, že potřebuješ klid.“ Jenže já nikdy nebyla ten typ člověka, co by uměl říkat ne. Navíc jsem měla strach – Jitka byla schopná rozkřiknout po domě, že jsem nevděčná nebo namyšlená.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla Jitku sedět na schodech před mým bytem. „Čekám tu už hodinu,“ řekla vyčítavě. „Potřebuju si s tebou promluvit.“

„Jitko, promiň, ale dneska opravdu nemůžu,“ zkusila jsem to opatrně.

„To je hezký! Takže teď už na mě nemáš čas? Víš co? Já ti už nikdy s ničím nepomůžu!“ rozkřikla se tak hlasitě, že se otevřely dveře naproti a soused pan Novotný zvědavě vykoukl.

Cítila jsem se hrozně trapně. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, co mám dělat. Mám právo na svůj klid? Nebo bych měla být víc chápavá? Vždyť je to jen osamělá paní…

Další den mi přišla SMS od mámy: „Lucie, přijď na oběd. Potřebujeme si promluvit.“

U stolu bylo dusno. Táta mlčel a máma začala: „Lucie, víme, že to tam nemáš jednoduché. Ale musíš si nastavit hranice. Jinak tě ta ženská zničí.“

„Ale co když… co když jí opravdu ublížím?“ ptala jsem se zoufale.

Táta se na mě podíval přísně: „Není tvoje povinnost zachraňovat celý svět.“

Cestou domů jsem si opakovala jejich slova v hlavě. Když jsem vystupovala z metra, dostala jsem další zprávu od Jitky: „Jsem nemocná. Přijdeš mi nakoupit?“

Zastavila jsem se uprostřed chodníku a poprvé v životě jsem cítila vztek místo lítosti. Proč mám pořád řešit cizí problémy? Proč mám pocit viny za něco, co není moje vina?

Večer jsem zaklepala na Jitčiny dveře. Otevřela v županu a tvářila se zkroušeně.

„Jitko,“ začala jsem nejistě, „potřebuju ti něco říct.“

„No?“

„Nemůžu ti pořád pomáhat. Mám taky svůj život a potřebuju čas pro sebe.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jitka práskla dveřmi.

Celý týden jsme se míjely na chodbě beze slova. Bylo mi úzko i úlevně zároveň. Začala jsem zase zvát kamarády domů a poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit svobody.

Jednoho dne mi přišel anonymní lístek do schránky: „Jsi sobecká mrcha.“ Poznala jsem Jitčino písmo.

Seděla jsem večer u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Je lepší být upřímná a riskovat nenávist okolí? Nebo radši trpět v tichosti kvůli falešnému pocitu viny?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné chránit si své hranice i za cenu konfliktu?