Sramotíš nás před sousedy – Příběh lásky po šedesátce a rodinných ran

„Mami, ty nás s tím svým chováním sramotíš před celým barákem!“ křičela na mě dcera Jana, když jsem jí oznámila, že jsem se zamilovala. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, v hrnku chladla káva a za oknem se pomalu stmívalo nad pražským sídlištěm. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo načapal při něčem zakázaném. Ale já přece nic špatného neudělala. Jen jsem se po letech samoty znovu zamilovala.

Všechno to začalo jednoho deštivého odpoledne na Náplavce. Šla jsem si sednout do kavárny, abych unikla před podzimním splínem. Seděla jsem u okna, pozorovala kapky stékající po skle, když si ke mně přisedl muž s laskavýma očima. Jmenoval se Karel. Povídali jsme si o knížkách, o starých filmech, o tom, jaké to je, když děti vyrostou a člověk zůstane sám. Smáli jsme se, jako bychom se znali odjakživa. A já poprvé po letech cítila, že žiju.

Karel mě pozval na procházku po Vyšehradě. Drželi jsme se za ruce, smáli se, a já měla pocit, že se vrátil čas. Když jsem to doma řekla Janě a synovi Petrovi, čekala jsem možná překvapení, možná i radost. Místo toho přišel výsměch. „V tomhle věku? To už se nehodí, mami. Co si o tobě pomyslí sousedi?“

Bylo to, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Celý život jsem se starala o rodinu, vzdala se práce, abych mohla být doma, když byly děti malé. Po smrti manžela jsem zůstala sama, ale nikdy jsem si nestěžovala. A teď, když jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí, mám se stydět?

Sousedka paní Novotná mě začala zdravit jen ledabyle. V domě se šuškalo, že „ta stará Nováková má chlapa“. Jednou jsem zaslechla, jak si dvě sousedky šeptají na chodbě: „V jejím věku? To už je trapný. Měla by se starat o vnoučata, ne courat po kavárnách.“

Jana mi přestala volat. Petr mi poslal zprávu: „Mami, nech toho, děláš nám ostudu.“ Vnoučata jsem neviděla celé týdny. Každý večer jsem seděla v prázdném bytě a přemýšlela, jestli jsem opravdu udělala něco špatného. Karel mi psal básničky, nosil mi květiny, ale já měla pocit, že se musím rozhodnout – buď on, nebo rodina.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Pozvala jsem děti na oběd. Uvařila jsem svíčkovou, kterou mají nejraději, a čekala, až zazvoní. Jana přišla s ledovým výrazem, Petr se tvářil, jako by přišel na pohřeb. „Chci vám něco říct,“ začala jsem, ale Jana mě přerušila: „Mami, prosím tě, už toho nech. Všichni se nám smějou. Vnoučata se ptají, proč máš nového pána.“

„A proč bych nemohla mít někoho ráda?“ zeptala jsem se tiše. „Celý život jsem žila pro vás. Teď bych chtěla žít i pro sebe.“

Následovalo trapné ticho. Petr se zvedl od stolu: „Jestli si vybereš jeho, už nás neuvidíš.“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni, slzy mi tekly po tvářích. Karel mi volal, jestli přijdu na koncert do Rudolfina. Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem být s ním, ale bála jsem se, že přijdu o rodinu.

Další týdny byly jako zlý sen. Sousedé mě přehlíželi, děti se neozývaly. Jednou večer jsem šla s Karlem na procházku po Karlově mostě. „Proč je pro lidi tak těžké pochopit, že i ve stáří máme právo na lásku?“ zeptal se Karel tiše. Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila stud.

Jednoho dne mi Jana zavolala. „Mami, vnoučata tě chtějí vidět. Ale prosím tě, neber Karla s sebou.“ Souhlasila jsem, ale v srdci mě to bolelo. Když jsem pak seděla s vnoučaty v parku, malá Anička se mě zeptala: „Babi, proč jsi smutná?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Začala jsem chodit s Karlem do divadla, na výstavy, do kaváren. Pomalu jsem si zvykala na to, že štěstí není hřích. Jednou jsme potkali paní Novotnou v tramvaji. Podívala se na mě a řekla: „Paní Nováková, vy jste omládla.“ Usmála jsem se a poprvé jsem necítila vinu.

Po půl roce mi Jana zavolala: „Mami, asi jsme to přehnali. Jen jsme měli strach, že tě někdo zraní.“ Rozplakala jsem se do telefonu. „Jano, já vás nikdy neopustím. Ale chci být šťastná.“

Dnes už se s Karlem nestydím jít po ulici ruku v ruce. Děti mě zase zvou na rodinné oslavy, i když Karla zatím nechtějí poznat. Ale já vím, že jsem udělala správně. Naučila jsem se, že štěstí není věkem omezené a že láska může přijít kdykoliv.

Někdy večer sedím u okna, dívám se na světla Prahy a ptám se sama sebe: Proč je pro nás tak těžké přijmout, že i naši rodiče mají právo na štěstí? A kolik lidí se kvůli strachu z posměchu nikdy neodváží žít naplno?