Stíny minulosti na Staroměstském náměstí: Návrat, který jsem nečekala

„To není možné…“ šeptám si pro sebe, když se mi v ruce třese porcelánový šálek s cappuccinem. Sedím v kavárně U Zlatého jelena na Staroměstském náměstí, kolem mě proudí davy turistů, číšník s úsměvem roznáší zákusky a já se snažím přesvědčit samu sebe, že se mi to jen zdá. Ale ten hlas – hluboký, trochu chraplavý, s tím zvláštním přízvukem, který jsem kdysi milovala – se ozývá z vedlejšího stolu.

„Jano, prosím tě, už to nech být. Je to dvacet let,“ říká ten hlas. A já vím, že patří Tomášovi. Tomášovi, kterého jsem kdysi milovala víc než svůj vlastní život. Tomášovi, který mě tehdy zradil s mojí nejlepší kamarádkou Lenkou.

Všechno se mi vybavuje s bolestivou ostrostí: maturitní večírek, smích, tanec, a pak ta rána, když jsem je našla spolu v šatně. Od té doby jsem se snažila zapomenout, odstěhovala jsem se do Brna, začala nový život, vdala se za Pavla, porodila dvě děti. Ale nikdy jsem se s tím úplně nesmířila.

Teď tu sedím, sama, protože Pavel je na služební cestě a děti jsou na škole v přírodě. Chtěla jsem si užít klidné odpoledne v Praze, kde jsem vyrůstala, ale místo toho mě minulost dohnala.

Srdce mi buší jako o závod. Mám chuť utéct, ale nohy mě neposlouchají. Místo toho se dívám z okna na orloj a snažím se uklidnit. Ale pak zaslechnu další slova: „Myslíš, že mi někdy odpustí?“

To už nevydržím. Zvednu se a jdu k jejich stolu. Tomáš sedí naproti Lence, oba zestárli, ale jejich oči jsou pořád stejné. Zaskočeně na mě hledí.

„Ahoj,“ řeknu tiše, ale pevně. „Taky jste si přijeli zavzpomínat?“

Lenka zbledne. Tomáš se nadechne, ale mlčí. Chvíli je ticho, které by se dalo krájet.

„Jano… my…“ začne Lenka, ale já ji přeruším. „Nechci slyšet žádné výmluvy. Jen mě zajímá, jestli vás to někdy mrzelo.“

Tomáš sklopí oči. „Každý den,“ řekne tiše. „Ale báli jsme se ti to říct. Mysleli jsme, že tě ztratíme navždy.“

„A neztratili jste?“ ptám se a cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Dvacet let jsem se snažila zapomenout. Ale nikdy jsem to nedokázala. Všechno ve mně zůstalo – ta bolest, vztek, zklamání.“

Lenka se rozpláče. „Jano, byla jsem hloupá. Myslela jsem, že mi Tomáš pomůže zapomenout na moje vlastní trápení. Ale místo toho jsem přišla o tebe.“

Sednu si k nim. Najednou už nejsem ta zraněná holka z gymplu, ale dospělá žena, která má vlastní rodinu a starosti. Přesto cítím, jak se mi v hrudi svírá stará rána.

„Víte, co je nejhorší?“ říkám po chvíli. „Že jsem si nikdy nedokázala najít opravdové přátele. Po tom všem jsem už nikomu nevěřila. Ani Pavlovi ne. A teď mám pocit, že jsem celý život žila ve stínu vaší zrady.“

Tomáš se natáhne přes stůl a vezme mě za ruku. „Jano, promiň. Vím, že to nemůžeme vzít zpátky. Ale možná bychom mohli začít znovu. Jako dospělí.“

Lenka přikyvuje, oči plné slz. „Já bych si to moc přála. Chybíš mi.“

Dívám se na ně a v hlavě mi běží tisíce myšlenek. Vzpomínky na společné dětství, na letní tábory, na první lásky i první zklamání. A pak si uvědomím, že už nechci být vězněm minulosti.

„Možná bychom mohli začít tím, že si dáme kávu a popovídáme si jako normální lidé,“ navrhnu a cítím, jak se mi ulevuje.

Sedíme spolu ještě dlouho. Povídáme si o dětech, o práci, o životě. Smějeme se i pláčeme. Když odcházím, cítím, že se mi ulevilo. Možná poprvé za dvacet let.

Večer jdu po Karlově mostě a dívám se na rozsvícenou Prahu. Přemýšlím, kolik lidí kolem mě nosí v sobě podobné rány. Kolik z nás se bojí odpustit – sobě i druhým.

Možná je čas přestat utíkat před minulostí a začít žít. Co myslíte? Dá se vůbec úplně odpustit? Nebo v nás některé rány zůstanou navždy?