Svatba za dvě stovky: Příběh o snech, hrdosti a rodinných tajemstvích

„To si snad děláš srandu, Ivano! Tohle si na sebe nevezmeš ani na maškarní!“ křičela máma, když jsem rozbalila igelitku a vytáhla svatební šaty. Byly trochu zašlé, ale v mých očích nádherné – krajka na rukávech, decentní výšivka, a hlavně… stály jen dvě stovky. Stála jsem uprostřed kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a cítila, jak mi hoří tváře.

„Mami, vždyť jsou krásné! A navíc… jsou moje. Chci je,“ bránila jsem se tiše, ale v hlase mi zněla naděje i vzdor. Máma si odfrkla a sestra Petra protočila oči. „Ivano, vždyť to je ostuda. Co na to řekne teta Alena? A babička? Vždyť svatba je jednou za život!“

Zavřela jsem oči a představila si sebe v těch šatech, jak stojím vedle Tomáše v kostele svatého Václava. Tomáš byl jediný, kdo mě nikdy nesoudil podle peněz nebo vzhledu. Pracoval jako knihovník a jeho rodiče byli stejně obyčejní jako my. Jenže máma měla jinou představu – chtěla pro mě „lepší život“, což znamenalo drahé šaty, hostinu v hotelu a půjčku na deset let.

„Ivano, ty nevíš, jak to chodí. Lidi se dívají. Všichni budou mluvit,“ šeptala máma, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „A co když budou? Já chci být šťastná, ne dokonalá,“ odpověděla jsem poprvé v životě upřímně.

Petra se mi večer vplížila do pokoje. „Víš… já bych si je klidně vzala taky. Máš odvahu.“ Chvíli mlčela a pak dodala: „Mám taky tajemství. Jsem těhotná.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „A řekla jsi to mámě?“ „Ne. Bojím se jí. Stejně jako ty.“

V tu chvíli mi došlo, že naše rodina je plná nevyřčených věcí. Máma žila ve strachu z pomluv, Petra ve strachu z pravdy a já… já jsem se bála být sama sebou.

Následující dny byly plné hádek. Máma mi vyčítala, že ji ztrapním před celou rodinou. Táta mlčel – jako vždycky. Jediný, kdo mě podržel, byl Tomáš. „Ivano, jestli chceš ty šaty, vezmi si je. Je to tvůj den.“

Týden před svatbou přišla babička na návštěvu. Seděla u stolu, popíjela meltu a dívala se na mě přes brýle. „Víš, Ivanko, já jsem si taky brala šaty po sestřenici. Byly ošoupané a trochu malé. Ale byla jsem šťastná.“ Usmála se a pohladila mě po ruce.

V den svatby jsem stála před zrcadlem v těch dvěstěkorunových šatech a cítila se krásná. Máma mě přišla upravit závoj a šeptla: „Promiň… já jen chtěla, abys byla šťastná. Ale asi jsem zapomněla, že štěstí nevypadá vždycky podle představ.“

Obřad byl jednoduchý, ale upřímný. Tomáš mi stiskl ruku a já věděla, že jsme to zvládli. Po obřadu přišla Petra s úsměvem: „Jsi nejodvážnější nevěsta široko daleko.“

Večer jsme seděli s rodinou v obýváku, jedli chlebíčky a smáli se historkám z dětství. Nikdo už neřešil šaty ani peníze.

Dnes, když se dívám na fotky ze svatby, vidím nejen sebe v levných šatech, ale hlavně rodinu, která se naučila přijmout nedokonalost.

Někdy si říkám: Proč nám tolik záleží na tom, co si o nás myslí ostatní? Není důležitější být šťastný po svém? Co byste udělali vy na mém místě?