V den mých pětapadesátých narozenin mi manžel oznámil, že odchází: „Chci ještě něco zažít“

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Karle!“ vykřikla jsem, když jsem ho viděla stát v obýváku s kufrem v ruce. Jeho oči byly prázdné, pohled upřený někam za mě. Venku se rozednívalo a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Včera jsem pekla jablečný koláč, abychom si dnes mohli dát kousek ke kávě a připomenout si, že i po třiceti letech spolu máme co slavit. Místo toho teď stojím v noční košili, s rozcuchanými vlasy a sleduji, jak si můj muž balí věci.

„Musím jít, Aleno. Už to takhle dál nejde. Chci ještě něco zažít, než bude pozdě,“ řekl tiše, skoro omluvně. Jeho hlas byl cizí, jako by mluvil někdo jiný. „A co já? Co naše děti? Co všechno, co jsme spolu vybudovali?“ ptala jsem se zoufale. Karel jen pokrčil rameny a vyhnul se mému pohledu.

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky – první společný byt v paneláku na Jižním Městě, nekonečné hádky o peníze, smích na chalupě u Berouna, když děti běhaly po zahradě. Vzpomněla jsem si na jeho ruce, jak mi je pokládal na ramena, když jsem měla strach z výsledků vyšetření. Najednou to všechno bylo pryč.

„Mami?“ ozvalo se z chodby. Dcera Lucie přijela z Brna jen kvůli mým narozeninám. Stála tam v pyžamu a nechápavě sledovala scénu před sebou. „Co se děje?“ zeptala se tiše. Karel se na ni podíval a řekl: „Musím odejít.“

Lucie se rozplakala. Syn Tomáš volal o hodinu později – dozvěděl se to od sestry. „Tati, to nemyslíš vážně! Vždyť máma tě potřebuje,“ křičel do telefonu. Karel už byl pryč.

Zůstala jsem sama v tichém bytě. Kuchyní se linula vůně kávy a koláče, ale já neměla sílu ani ochutnat. Seděla jsem u stolu a dívala se na fotky na lednici – svatba v roce 1990, dovolená v Chorvatsku, maturita dětí. Všechno najednou ztratilo smysl.

První dny byly nejhorší. Každý zvuk na chodbě mě donutil vyskočit a doufat, že se vrací. Volala jsem kamarádce Janě: „Nevím, co mám dělat. Jsem k ničemu.“ Jana mě vyslechla a pak řekla: „Aleno, nejsi k ničemu. Jen jsi zapomněla žít pro sebe.“

Začaly jsme chodit na procházky do Stromovky. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jaké to je stárnout a být najednou neviditelná. Večer jsem seděla na balkoně s dekou a čajem a přemýšlela, kde jsme s Karlem udělali chybu.

Jednou večer mi Lucie napsala dlouhou zprávu: „Mami, možná je čas začít žít jinak. Třeba je to šance pro tebe.“ Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne ze zoufalství, ale z pocitu, že nejsem úplně sama.

Začala jsem chodit do knihovny na přednášky o historii Prahy. Přihlásila jsem se do kurzu italštiny – vždycky jsem chtěla jet do Říma. Pomalu jsem si zvykala na ticho v bytě a na to, že už nemusím vařit večeři pro dva.

Jednou večer mi Karel zavolal. „Aleno… promiň mi to všechno. Nevím, jestli to byla chyba nebo ne. Ale potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Já taky.“

Dnes je to přesně rok od toho dne. Sedím u stejného stolu s hrnkem kávy a dívám se z okna na rozkvetlé stromy. Už nečekám, že se Karel vrátí. Naučila jsem se být sama sebou – i když to bolí.

Někdy si říkám: Proč lidé utíkají před tím, co mají doma? Je možné začít znovu i po padesátce? Co byste udělali vy na mém místě?