Večeře s paní Květou: Jeden talíř, dvě osamělé duše

„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se, když jsem spatřil paní Květu sedět samotnou u stolu v rohu naší oblíbené žižkovské hospody U Tří růží. Venku lilo jako z konve, tramvaje zněly jako vzdálené hromobití a uvnitř to vonělo po guláši a čerstvém chlebu. Květa vzhlédla, její oči byly unavené, ale v koutcích úst se jí mihlo něco jako úsměv. „Jestli ti nevadí společnost staré báby…“ odpověděla tiše.

Sedl jsem si naproti ní a objednal dvě piva. Mlčky jsme chvíli poslouchali, jak déšť bubnuje na okna. „Víte, že sem chodím už třicet let?“ prolomila ticho Květa. „Dřív jsme tu sedávali s mužem. Pak s dcerou. Teď už jen já.“

Zamrazilo mě. Vzpomněl jsem si na vlastní babičku, která poslední roky života proseděla u kuchyňského stolu a čekala, až někdo přijde. „Moje máma říkávala, že samota je horší než hlad,“ řekl jsem a podal jí pivo. Květa se napila a zadívala se mi do očí. „To je pravda. Hlad zaženeš polévkou, ale samotu… tu musíš zapít s někým.“

Začali jsme si povídat. O jejím mládí v Nuslích, o tom, jak za války schovávali židovskou sousedku ve sklepě. O tom, jak se její dcera Jana odstěhovala do Brna a už roky se neozvala. „Napsala mi naposledy před Vánoci. Prý má moc práce a novýho přítele. Ale já vím, že jí vadím. Že jsem jí na obtíž.“

Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. Sám jsem měl s tátou napjatý vztah – od té doby, co odešel od mámy, jsme spolu skoro nemluvili. „Někdy je těžké najít cestu zpátky,“ řekl jsem tiše.

Květa se usmála smutně. „Já už asi žádnou cestu nemám.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc je tahle žena sama. A jak snadno bych mohl být jednou na jejím místě i já.

Další týdny jsme se začali scházet pravidelně. Každé úterý v šest u Tří růží. Lidé si nás začali všímat – mladý chlap a stará paní, co spolu hrají karty a smějí se nad smaženým sýrem. Jednou nás vyfotila servírka Lenka a dala fotku na Facebook s popiskem: „Přátelství nezná věk.“

Začaly chodit komentáře: „To je krásné!“, „Kéž by moje babička měla takového kamaráda.“ Ale byly i jiné: „Co z toho ten kluk má?“, „Není to divné?“

Jednoho večera přišla Květa rozrušená. „Jana mi volala,“ řekla zadýchaně. „Viděla tu fotku na internetu. Prý co to vyvádím, že dělám rodině ostudu.“

Zamrazilo mě. „A co jste jí řekla?“

„Že mám právo na štěstí,“ odpověděla tvrdohlavě Květa. Ale v očích měla slzy.

Ten večer jsme poprvé mlčeli déle než obvykle. Cítil jsem její bolest i svůj vlastní vztek na svět, kde je osamělost hanbou a přátelství podezřelé.

Další dny byly těžké. Jana začala psát zlé komentáře pod naši fotku – že prý zneužívám starou ženu pro pozornost, že by mě měla policie prověřit. Lidé se rozdělili – jedni nás bránili, druzí odsuzovali.

Jednou večer jsem našel Květu sedět před hospodou na lavičce, třásla se zimou i strachem. „Myslíte, že děláme něco špatného?“ zeptal jsem se.

Květa zavrtěla hlavou. „Nejsmutnější je být sám mezi lidmi,“ zašeptala.

Rozhodl jsem se napsat Janě dopis. Vysvětlil jsem jí, že její máma není žádná oběť ani ostuda – jen člověk, který nechce být sám. Že ji mám rád jako vlastní babičku a že bych nikdy neublížil.

Odpověď nepřišla hned. Ale po pár týdnech přišla Jana do hospody osobně. Sedla si k nám ke stolu, dlouho mlčela a pak tiše řekla: „Děkuju, že jste s mámou.“

Od té doby jsme byli tři.

Náš příběh se šířil dál – v novinách psali o tom, jak může jedno přátelství změnit životy i pohled společnosti na stáří a samotu.

Ale pro mě to nebyl příběh pro noviny. Byla to moje cesta k pochopení toho, co znamená být člověkem.

Někdy večer sedím doma a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás tiše trpí samotou? A kolik z nás má odvahu přisednout si k cizímu stolu?