Vzkaz na stole: Útěk do Brna a hledání sebe sama

„Martine, jsem v Brně. Děti jsou u tvojí mamky. Prosím, odpusť mi a pochop!“ Ten vzkaz jsem psala s třesoucíma se rukama, s očima plnýma slz a srdcem, které bušilo jako splašené. Když jsem ho položila na stůl vedle studeného hrnku kávy, věděla jsem, že už není cesty zpět. V hlavě mi zněla slova, která jsem nikdy nahlas nevyslovila: Už nemůžu dál. Už nechci být jen služka, matka, neviditelná žena.

Vlak do Brna odjížděl v šest ráno. Seděla jsem u okna a pozorovala, jak se krajina za sklem rozmazává. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední týdny – hádky s Martinem o maličkostech, jeho mlčení, když jsem se snažila mluvit o svých pocitech, a nekonečné dny, kdy jsem se cítila jako stroj na praní, vaření a uklízení. Děti jsem milovala, ale někdy jsem měla pocit, že se ve mně všechno dusí. Že už nejsem já.

V Brně jsem vystoupila na hlavním nádraží a poprvé po letech se nadechla svobody. Nevěděla jsem, kam jít, jen jsem šla. Ulice byly ještě prázdné, kavárny zavřené. Nakonec jsem skončila v parku na lavičce, kde jsem si dovolila poprvé za dlouhou dobu brečet. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala jako malá holka, která se ztratila.

Telefon mi vibroval v kapse. Martin. Nezvedla jsem to. Pak přišla zpráva: „Co to má znamenat? Kde jsi? Děti jsou v pořádku?“ Odpověděla jsem jen: „Ano. Potřebuju čas.“

Celý den jsem bloumala po městě. V hlavě mi zněly hlasy – Martinův, mámin, tchyně, která mi neustále připomínala, že žena má být doma, starat se o rodinu. Všichni měli jasno v tom, co je správné. Jen já jsem nevěděla nic.

Večer jsem si pronajala malý pokoj v penzionu na Cejlu. Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem sobecká. Jestli děti budou v pořádku. Jestli mě Martin někdy pochopí.

Druhý den ráno mi volala máma. „Co to vyvádíš, Jano? Martin je zoufalý, děti tě hledají. Takhle se matka nechová!“ Její slova mě bodala jako jehly. „Mami, já už nemůžu. Potřebuju být chvíli sama. Prosím, pochop mě.“

„A co když tě Martin opustí? Co když ti děti nikdy neodpustí?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že tohle je riziko. Ale poprvé v životě jsem cítila, že musím myslet i na sebe.

Třetí den jsem se potkala s Lenkou, kamarádkou z vysoké, která v Brně žila. Seděly jsme spolu v kavárně na Jakubáku a já jí všechno vyklopila. „Víš, Leni, já už nevím, kdo jsem. Jsem jen máma, manželka, služka. Kde je ta Jana, co chtěla cestovat, psát, smát se?“

Lenka mě chytla za ruku. „Jano, nejsi první ani poslední. Ale musíš si uvědomit, co vlastně chceš. Chceš zpátky k Martinovi? Nebo začít znovu?“

Nevěděla jsem. Byla jsem rozpolcená. Milovala jsem děti, ale nenáviděla tu rutinu. Milovala jsem Martina, ale nenáviděla jeho lhostejnost.

Čtvrtý den mi Martin napsal dlouhou zprávu. „Jano, já tě nechci ztratit. Ale nerozumím ti. Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi utekla?“

Seděla jsem v parku pod Petrovem a psala mu odpověď: „Říkala jsem ti to mockrát, ale nikdy jsi neposlouchal. Potřebuju, abys mě viděl. Nejen jako matku tvých dětí, ale jako ženu.“

Večer mi volal. Po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. „Jano, já vím, že jsem tě zanedbával. Ale já taky nevím, jak na to. Práce mě vyčerpává, doma je pořád nějaký chaos…“

„A co já? Já nemám právo být unavená? Mám právo být šťastná?“

Bylo ticho. Pak Martin řekl: „Zkusíme to jinak. Ale potřebuju tě tady.“

Další den jsem se rozhodla vrátit domů. Cesta vlakem byla jiná než ta první – už jsem neutíkala, ale vracela se s vědomím, že musím něco změnit. Doma mě čekaly děti s otevřenou náručí a Martin s nejistým úsměvem.

První týdny byly těžké. Museli jsme se učit mluvit spolu jinak. Martin začal víc pomáhat doma, já si našla čas na sebe – na knížky, běhání, občasné setkání s kamarádkami. Nebylo to dokonalé, ale bylo to jiné.

Někdy večer, když děti spí a já sedím na balkoně s hrnkem čaje, přemýšlím: Kolik žen kolem mě cítí to samé? Kolik z nás se bojí říct si o pomoc? A proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy?

Možná nejsem jediná, kdo někdy utekl. Možná právě teď někdo čte můj příběh a ptá se: Je tohle opravdu život, jaký chci žít? Co byste udělali vy na mém místě?