Za horizontem: Nový začátek v osmačtyřiceti

„Tohle už není život, to je přežívání!“ vykřikla jsem na manžela, když jsem potřetí během týdne našla jeho ponožky rozházené po obýváku. Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jako bych mu právě oznámila, že odcházím do Tibetu. „Jano, co ti zase je? Vždyť to jsou jen ponožky.“ Ale já věděla, že nejde o ponožky. Nešlo už o nic konkrétního, ale o všechno najednou.

Bylo mi osmačtyřicet a měla jsem pocit, že jsem celý život žila pro ostatní. Pro Petra, pro děti – Tomáše a Kláru – pro rodiče, kteří potřebovali pomoct s chalupou, pro kolegy v účetní kanceláři v Havlíčkově Brodě. Každý den stejný: ráno vstát, udělat snídani, vypravit děti do školy (i když už byli skoro dospělí), jít do práce, nakoupit, uvařit večeři, vyprat, uklidit. Večer si sednout k televizi a usnout u zpráv. Kde jsem byla já?

Jednoho deštivého odpoledne jsem se schovala před lijákem do malé kavárny na náměstí. Seděla jsem u okna a pozorovala kapky stékající po skle, když si ke mně přisedla starší paní s šedivými vlasy a laskavým pohledem. „Můžu?“ zeptala se a já jen kývla. Začaly jsme si povídat. Jmenovala se Marie a byla to bývalá učitelka češtiny. Vyprávěla mi o svých cestách po světě – o tom, jak ve čtyřiceti odešla od manžela, protože už nemohla dál žít v jeho stínu. O tom, jak se naučila francouzsky a strávila půl roku v Paříži jako dobrovolnice v knihovně. O tom, jak se nebála začít znovu.

Když jsem se vracela domů, hlavou mi vířily její příběhy. Proč já nikdy nic takového nezažila? Proč jsem nikdy neudělala něco jen pro sebe? Doma mě čekal Petr s večeří na stole a s obvyklou otázkou: „Jak bylo v práci?“ Chtěla jsem mu říct o Marii, o jejím životě, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny.

Následující týdny jsem nemohla na Marii zapomenout. Začala jsem chodit do knihovny a půjčovat si knihy o cestování, o jiných kulturách. Přihlásila jsem se na kurz italštiny v místním kulturním domě. Petr si toho všiml: „Na co ti bude italština? Vždyť jsme nikdy nebyli dál než v Chorvatsku.“

„Možná bych chtěla být někdy i jinde,“ odpověděla jsem tiše.

Doma začalo být dusno. Tomáš mi vyčetl, že už nejsem taková máma jako dřív. Klára se mi smála: „Mami, ty chceš teď cestovat? Vždyť ani neumíš pořádně anglicky!“ Ale já cítila, že musím něco změnit. Začala jsem chodit na dlouhé procházky sama se sebou. Přemýšlela jsem o tom, co bych chtěla zažít, kdybych nemusela brát ohledy na nikoho jiného.

Jednoho dne mi Marie zavolala: „Jano, jedu na týden do Itálie s partou žen z našeho kurzu. Nechceš jet s námi?“ Srdce mi bušilo až v krku. Petr byl proti: „To jsi se zbláznila? Necháš mě tu samotného? Co když se ti něco stane?“ Ale já poprvé v životě řekla ne. Ne jeho strachu, ne svému vlastnímu pocitu viny.

Itálie byla jako sen. Poprvé jsem ochutnala pravé tiramisu v malé kavárně ve Florencii. Poprvé jsem se ztratila v cizím městě a musela se domluvit rukama nohama. Poprvé jsem tančila na ulici s cizími lidmi pod hvězdami. Když jsem se po týdnu vracela domů, byla jsem jiná.

Doma mě čekal chladný byt a ještě chladnější manžel. „Tak co? Už tě to přešlo?“ zeptal se posměšně. Ale mně už nebylo šestnáct a nenechala jsem se zahnat zpátky do kouta.

Začala jsem psát blog o svých zážitcích. Ozvalo se mi několik žen z okolí – některé mi psaly, že jim dávám odvahu zkusit něco nového, jiné mě kritizovaly za to, že opouštím rodinu kvůli svým rozmarům. Ale já věděla své.

Jednoho večera přišla Klára domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Mami… já tě vlastně obdivuju. Já bych taky chtěla někdy někam odjet…“ Objala mě a já poprvé za dlouhou dobu cítila opravdovou blízkost.

S Petrem to bylo horší. Dlouho jsme spolu nemluvili o ničem jiném než o běžných věcech – nákupy, účty, oprava plotu. Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Jano… já nevím, co se to s tebou děje. Ale bojím se, že tě ztrácím.“

Podívala jsem se mu do očí: „Možná jsi mě nikdy pořádně neměl.“

Nevím, jak to všechno dopadne. Možná zůstanu sama, možná najdeme s Petrem novou cestu k sobě. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

A tak se ptám: Kolik z vás taky někdy cítilo, že žije jen pro ostatní? A co jste s tím udělali vy?