Žena na mokrém chodníku: Návrat minulosti, který bolí

„Pozor!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak se starší žena klopýtla na mokrém chodníku před zastávkou tramvaje na I. P. Pavlova. Déšť bubnoval do kapuce mé bundy a kolem nás proudily davy lidí, kteří spěchali do práce a nevšímali si ničeho jiného než vlastních problémů. Žena upadla přímo přede mnou, taška s nákupem se jí rozletěla po zemi a jablka se kutálela do kaluží. Bez přemýšlení jsem k ní přiběhla a pomohla jí vstát.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se a snažila se jí podat ruku. Její oči byly plné slz – možná od bolesti, možná od studu. „Děkuju, slečno… jsem v pořádku, jen jsem si asi natáhla kotník,“ zamumlala a snažila se postavit na nohy. Pomohla jsem jí posbírat věci a nabídla, že ji doprovodím domů. Chvíli váhala, ale nakonec souhlasila.

Cestou jsme mlčely. Všimla jsem si jejího kabátu – byl starý, ale čistý, a na rukávu měla přišitý knoflík jinou barvou nitě. Něco mi na ní bylo povědomé, ale nemohla jsem přijít na to co. Když jsme dorazily k jejímu domu na Vinohradech, poděkovala mi a já už se chtěla otočit k odchodu, když mě zastavila: „Jak se jmenujete?“

„Jsem Klára Novotná,“ odpověděla jsem. V tu chvíli se její tvář změnila. Zbledla a v očích jí probleskla panika. „Novotná…“ zopakovala tiše, jako by to jméno bylo prokletí.

Ten večer jsem nemohla usnout. Něco mi říkalo, že ta žena není jen tak někdo. Vzpomněla jsem si na staré fotografie v mámině albu – na jednu z nich byla žena s podobnými rysy. Ráno jsem se rozhodla zavolat mámě.

„Mami, včera jsem pomáhala jedné paní… Myslím, že ji znáš. Jmenuje se…“ zarazila jsem se, protože jsem si nebyla jistá jejím jménem. Ale máma mě přerušila: „Kláro, prosím tě, neříkej mi, že to byla paní Dvořáková.“

Ztuhla jsem. „Ano… Jak to víš?“

Máma chvíli mlčela a pak začala vyprávět příběh, který jsem nikdy předtím neslyšela celý. Paní Dvořáková byla kdysi její nejlepší kamarádka. Společně studovaly na gymnáziu v Praze a snily o tom, že jednou budou cestovat po světě. Jenže pak přišel on – Petr. Mámina první láska. Paní Dvořáková jí ho přebrala, a nejen to – roznesla o ní pomluvy, kvůli kterým máma přišla o práci v knihovně a dlouhé roky bojovala s depresí.

„Nikdy jsem jí to neodpustila,“ řekla máma tiše do telefonu. „Kvůli ní jsem přišla o všechno.“

Zavěsila jsem a cítila v sobě vztek i zmatek. Ta žena, které jsem včera pomohla, byla příčinou tolika bolesti v naší rodině. Proč právě já ji musela potkat? Proč právě já jí musela podat ruku?

Další dny jsem ji vídala často – na poště, v obchodě s potravinami nebo jak sedí sama v parku na lavičce a krmí holuby. Vždycky mě zahlédla a rychle odvrátila pohled. Jednou jsem ji dokonce slyšela plakat do telefonu: „Nikdo mě tu nechce… Všichni mi dávají za vinu věci z minulosti.“

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkou Lenkou u vína v malé kavárně na Letné. „Co bys dělala ty?“ zeptala jsem se jí zoufale. „Já nevím… Asi bych ji ignorovala,“ odpověděla Lenka bez váhání. „Některé věci se prostě nedají odpustit.“

Ale já cítila něco jiného. Vzpomněla jsem si na máminy slzy, když mi vyprávěla o zradě své nejlepší kamarádky. Ale také na to, jak sama říkala, že nenávist je jako jed – ničí hlavně toho, kdo ji nosí v sobě.

Jednoho dne jsem paní Dvořákovou potkala znovu – tentokrát seděla před domem a dívala se do prázdna. Přisedla jsem si k ní.

„Proč jste to udělala?“ zeptala jsem se přímo.

Zvedla ke mně oči plné bolesti a studu. „Byla jsem mladá… hloupá… Záviděla jsem vaší mamince všechno – krásu, lásku lidí kolem ní… A pak už to nešlo vzít zpátky.“

Mlčely jsme dlouho. Nakonec řekla: „Každý den toho lituju. Ale už mi nikdo nevěří.“

V tu chvíli jsem pochopila, že minulost už nezměním. Ale můžu změnit to, co udělám teď.

Když jsem večer přišla domů za mámou, objala jsem ji pevněji než obvykle.

„Mami… myslíš, že někdy dokážeme odpustit?“

A já sama pro sebe dodávám: Je možné pustit minulost a začít znovu? Nebo nás staré rány budou pronásledovat navždy? Co byste udělali vy?