Zmizelá pravda: Matka, která neznala vlastního syna

„Paní Nováková? Jmenuji se Tereza. Jsem snoubenka vašeho syna.“

Stála přede mnou na prahu, promočená až na kost, s očima plnýma strachu a zoufalství. V ruce svírala pomačkaný deštník a její hlas se třásl. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Můj syn Petr? Snoubenka? Nikdy jsem o ní neslyšela. Vždyť Petr mi nikdy neřekl, že by měl vážnou známost, natož aby plánoval svatbu.

„Cože? Vy jste kdo?“ vyhrkla jsem zmateně, zatímco mi v hlavě vířily myšlenky. Tereza se rozplakala. „Petr je pryč. Už dva týdny. Nezvedá telefon, nikdo ho neviděl. Prosím vás, musíme ho najít.“

Pozvala jsem ji dovnitř, i když jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. V obýváku jsme seděly naproti sobě a já si všimla, jak jí po tvářích stékají slzy. „Jak dlouho jste spolu?“ zeptala jsem se tiše.

„Tři roky. Poznali jsme se na vysoké v Brně. Chtěli jsme vám to říct osobně, ale Petr měl strach… prý jste na něj moc přísná.“

Zamrazilo mě. Přísná? Vždyť jsem pro něj dělala první poslední! Ale v duchu jsem si vzpomněla na naše poslední hádky – o jeho práci, o penězích, o tom, že pořád nebyl doma. Možná měl pravdu. Možná jsem ho opravdu dusila.

Tereza mi ukázala fotky z dovolené v Chorvatsku, kde byli spolu. Na jedné z nich Petr objímal Terezu a oba se smáli. Najednou jsem měla pocit, že toho kluka na fotce vůbec neznám.

„Proč jste mi nikdy neřekli o svatbě?“ ptala jsem se tiše.

Tereza se rozhlédla po našem bytě plném starých rodinných fotek a povzdechla si: „Petr říkal, že byste to nepochopila.“

V tu chvíli jsem pocítila bolest, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Co všechno mi můj vlastní syn tajil? A proč?

Další dny byly jako zlý sen. Volala jsem Petrovi snad stokrát denně, ale jeho telefon byl stále vypnutý. Jeho kamarádi z práce tvrdili, že si vzal dovolenou a od té doby ho nikdo neviděl. Policie byla neochotná – dospělý muž má právo zmizet, pokud chce.

Tereza u nás zůstala několik dní. Společně jsme procházely Petrovy věci – staré dopisy, poznámky ze školy, dokonce i jeho deník z dětství. Všude byly stopy kluka, kterého jsem vychovala… ale zároveň i cizince, kterého jsem nikdy nepoznala.

Jednoho večera jsme s Terezou seděly u stolu a popíjely čaj. „Myslíte si, že Petr utekl kvůli mně?“ zeptala jsem se jí najednou.

Tereza dlouho mlčela. „Nevím,“ řekla nakonec upřímně. „Ale vím, že vás měl rád. Jen… měl pocit, že mu nerozumíte.“

Začala jsem přemýšlet o všech těch letech – o tom, jak jsem Petra tlačila k tomu, aby studoval práva místo umění, jak jsem mu vybírala kamarády a kontrolovala jeho peníze. Myslela jsem si, že ho chráním. Ale možná jsem ho jen dusila.

Jednoho rána přišla zpráva od policie – našli Petrovo auto opuštěné u řeky Svratky. S Terezou jsme tam okamžitě jely. Policista nám ukázal auto – uvnitř byla Petrova bunda a jeho mobilní telefon.

„Našli jsme i dopis,“ řekl policista a podal mi obálku s mým jménem.

Ruce se mi třásly, když jsem četla Petrova slova:

„Mami,
promiň mi všechno to tajemství. Nechtěl jsem ti ublížit. Jen už jsem nemohl dál žít podle tvých představ. Miluju tě, ale potřebuju najít sám sebe. Prosím tě – nezlob se na mě a nezlob se na Terezu. Ona za nic nemůže.“

Slzy mi stékaly po tváři a Tereza mě objala.

Petr byl pohřešovaný ještě další měsíc. Každý den jsem doufala v jeho návrat a zároveň se bála nejhoršího. S Terezou jsme se staly zvláštními spojenci – dvě ženy spojené bolestí a láskou ke stejnému muži.

Jednoho dne zazvonil telefon. Petrův hlas byl tichý a unavený: „Mami… promiň mi to všechno. Potřeboval jsem čas.“

Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Petr se vrátil domů o pár dní později – hubenější, s kruhy pod očima, ale živý. Objala jsem ho tak silně, až jsme oba brečeli.

Dnes už vím, že láska není kontrola ani strach o dítě – je to důvěra a svoboda nechat ho jít vlastní cestou.

Někdy si kladu otázku: Kolik toho vlastně víme o svých nejbližších? A kolik toho chceme vědět? Co byste udělali vy na mém místě?