Zrcadlo nikdy nelže: Cesta k objevení vnitřní krásy

„Proč se na sebe nemůžeš aspoň jednou podívat do zrcadla a být spokojená?“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála v předsíni a zoufale se snažila uhladit neposlušné vlasy. V očích mi pálily slzy, ale navenek jsem byla ledová. „Protože nikdy nebudu dost hezká, mami. Nikdy.“

Moje jméno je Klára Novotná a vyrůstala jsem v malém panelákovém bytě na pražském sídlišti. Máma byla vždycky krásná – alespoň podle všech kolem. Táta odešel, když mi bylo deset, prý kvůli jiné ženě. Máma říkala, že kdyby byla hezčí, zůstal by. A já tomu věřila. Každý den jsem sledovala svůj odraz v zrcadle a hledala chyby. Nos byl moc velký, oči příliš blízko u sebe, postava obyčejná. Ve škole jsem byla ta tichá holka v rohu, co se schovává za dlouhými vlasy.

Všechno se změnilo ve druháku na gymplu, když do třídy přišla nová holka – Petra Dvořáková. Byla jiná než ostatní. Neměla nejnovější oblečení ani dokonalý make-up, ale smála se nahlas a nebála se říct svůj názor. Lidi ji měli rádi pro její upřímnost a já jí záviděla tu lehkost bytí. Jednou o přestávce si ke mně přisedla: „Proč se pořád schováváš? Víš, že máš krásný úsměv?“ Zrudla jsem a rychle sklopila oči. „To není pravda,“ zamumlala jsem.

Petra se stala mou první opravdovou kamarádkou. Učila mě smát se sama sobě a nebát se být jiná. Ale doma to bylo jiné. Máma mi každý den připomínala, že musím vypadat líp – kvůli sobě, kvůli klukům, kvůli budoucnosti. „Podívej se na Janu od sousedů! Ta má vždycky upravené nehty a kluci se za ní otáčejí,“ říkala mi s povzdechem.

Jednoho dne jsem přišla domů později – byla jsem s Petrou v kavárně a poprvé v životě jsem se cítila šťastná. Máma mě čekala v kuchyni s ledovým pohledem. „Kde jsi byla? S kým? Doufám, že ses neztrapnila.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Mami, proč ti tak záleží na tom, jak vypadám? Proč mě nikdy nechválíš za to, jaká jsem?“ Máma ztuhla a pak jen tiše řekla: „Protože svět není fér, Kláro. Pokud nebudeš krásná, nikdo tě nebude brát vážně.“

Začala jsem se dusit pod tíhou jejích slov. Každý den jsem si připadala méněcenná. Přestala jsem jíst sladké, začala běhat do úmoru a trávila hodiny před zrcadlem. Petra si toho všimla: „Kláro, co to děláš? Tohle nejsi ty.“ Ale já ji odstrčila. „Ty tomu nerozumíš! Ty jsi šťastná taková, jaká jsi!“

Jednoho večera jsem seděla na posteli a dívala se do zrcadla. Viděla jsem jen prázdné oči a unavenou tvář. Vzpomněla jsem si na Petru a na to, jak mi jednou řekla: „Krása je odvaha být sám sebou.“ Rozplakala jsem se. V tu chvíli mi došlo, že celý život žiju podle představ ostatních.

Další den jsem šla za Petrou a omluvila se jí. Objala mě a řekla: „Jsem ráda, že jsi zpátky.“ Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme na výlety, smály se a povídaly si o všem možném. Pomalu jsem začala chápat, že opravdová krása není o tom, jak vypadám, ale o tom, jak se cítím sama se sebou.

Jednou jsme šly s Petrou na školní ples. Měla jsem jednoduché šaty a poprvé v životě jsem si nepřipadala trapně. Když mě jeden kluk pozval k tanci, málem jsem omdlela nervozitou. Ale Petra mě povzbudila: „Jdi! Buď sama sebou.“ A já šla.

Po plese jsem přišla domů později než obvykle. Máma seděla v obýváku a čekala na mě. „Vypadáš šťastně,“ řekla tiše. „Jsem,“ odpověděla jsem popravdě.

Začaly jsme spolu víc mluvit – o tátovi, o jejích obavách i o mých snech. Pomalu jsme si k sobě našly cestu zpět. Máma mi jednou řekla: „Možná jsem ti ubližovala tím, jak moc jsem chtěla, abys byla dokonalá. Ale chci, abys věděla, že tě mám ráda takovou, jaká jsi.“

Dnes už vím, že zrcadlo nikdy nelže – ukazuje nám nejen to, co chceme vidět, ale hlavně to, co před sebou skrýváme. Naučila jsem se přijímat sama sebe i své nedokonalosti.

Někdy si ale stále kladu otázku: Kolik z nás žije podle představ ostatních místo toho, abychom byli sami sebou? A kolik krásy nám tím uniká?