„Ano, já jsem podala žádost o rozvod. Chci konečně žít svůj život,“ říká šedesátiletá Lenka své dceři Andree

„Mami, to nemůžeš myslet vážně! Po tolika letech?“ Andrea stála v kuchyni, ruce v bok, oči plné nepochopení i strachu. Všude kolem nás voněla čerstvě upečená bábovka, kterou jsem upekla ze zvyku, i když už mě to dávno netěšilo. Vzduch byl těžký, napjatý jako struna.

„Myslím to naprosto vážně, Andreo,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Už nemůžu dál. Už nechci být jen ta, co vaří, pere a uklízí. Chci žít. Chci si ještě něco užít.“

Andrea se rozhlédla po kuchyni, jako by hledala odpovědi ve známých věcech – v hrníčcích s puntíky, v utěrce přehozené přes radiátor, v hrnci na plotně. „A co táta? Co bude dělat? Vždyť on bez tebe nic nezvládne!“

Hořce jsem se usmála. „To je právě ono. Celý život jsem mu všechno dělala. On si sedl ke stolu, najedl se a odešel do obýváku k televizi. Talíře zůstaly na stole, drobky na ubrusu, hrnky v dřezu. Když jsem byla mladší, brala jsem to jako samozřejmost. Byla jsem doma s vámi dětmi, starala se o domácnost. Ale teď? Už nemám sílu ani chuť.“

Vzpomínky na uplynulé roky mě bodaly jako jehly. Kolikrát jsem stála u dřezu s rukama v horké vodě a slyšela smích z obýváku, kde Karel sledoval fotbal nebo zprávy? Kolikrát jsem večer padla do postele vyčerpaná a on se divil, proč nemám náladu na povídání nebo na něco víc? Nikdy ho nenapadlo mi pomoct. Nikdy se nezeptal, jestli nepotřebuju odpočinout.

„Ale vždyť jste spolu byli šťastní,“ šeptla Andrea nejistě.

„Byli jsme spolu dlouho,“ opravila jsem ji. „Ale štěstí? To je něco jiného. Já už nechci jen přežívat. Chci žít.“

Andrea si sedla ke stolu a zabořila hlavu do dlaní. „A co já? Co brácha? Co rodina?“

„Vy jste dospělí,“ řekla jsem jemně. „Máte své životy. Já vám nechci být na obtíž, nechci vás zatěžovat svými problémy. Ale už nemůžu dál dělat, že je všechno v pořádku.“

V tu chvíli vešel Karel do kuchyně. „Co se tu děje?“ zeptal se otráveně, když viděl naše tváře.

„Maminka chce rozvod,“ vyhrkla Andrea.

Karel se zarazil, pak se rozesmál. „To je nějaký vtip? Po tolika letech? Kam bys šla? Co bys dělala?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech necítila strach ani stud. „Kamkoliv. Cokoliv. Hlavně už nechci žít takhle.“

Karel zrudl vzteky. „To je směšné! Vždyť máš všechno! Dům, klid, děti…“

„Mám všechno kromě svobody,“ přerušila jsem ho tiše.

Následující dny byly peklo. Karel trucoval, mlčel nebo na mě křičel kvůli maličkostem. Andrea mi volala každý večer a prosila mě, ať si to rozmyslím. Syn Petr mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek i obav o tátu.

Ale já věděla své. Každé ráno jsem vstávala s pocitem úlevy – už nemusím předstírat, že je všechno v pořádku. Začala jsem chodit na procházky do parku, kde jsem potkávala sousedku Hanu. Ta mi jednou řekla: „Lenko, já tě obdivuju. Já bych na to nikdy neměla odvahu.“

„Ani já jsem ji dlouho neměla,“ přiznala jsem jí. „Ale když člověk cítí, že už dál nemůže…“

Jednoho večera přišel Karel do kuchyně a bez jediného slova začal umývat nádobí. Bylo to poprvé za čtyřicet let manželství. Dívala jsem se na něj a bylo mi ho líto – ale bylo pozdě.

Andrea mi nakonec řekla: „Mami, já tě nechci ztratit. Ale bojím se o tátu.“

Objala jsem ji a šeptla: „Neboj se o něj víc než o mě.“

Dnes sedím u okna v malém bytě na sídlišti a poprvé po letech slyším ticho – ne to ticho osamění, ale ticho klidu a svobody. Učím se vařit jen pro sebe, učím se chodit sama do kina i na výstavy. Občas je mi smutno, ale nikdy nelituji svého rozhodnutí.

Někdy si říkám: Proč jsme my ženy tak dlouho ochotné snášet to, co bychom nikdy nepřály svým dcerám? A proč je pro tolik lidí rozvod starších žen pořád tabu? Co si o tom myslíte vy?