Babička mě donutí sdílet byt s bratrem. Myslel jsem, že si dělá legraci.

„Já ti říkám, Petře, dokud nebudeš bydlet s Tomášem, nebudu mít klid ani na onom světě!“ Babička stála v kuchyni, ruce v bok, a její pohled byl tvrdší než kdy dřív. V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Vždyť Tomáš je… Tomáš. Vždycky byl tak trochu mimo, nikdy se nezapojoval do rodinných věcí, pořád někde lítal, nikdy nevydržel v práci déle než pár měsíců. A teď mám s ním sdílet svůj byt na Žižkově? To snad nemůže myslet vážně.

„Babi, vždyť víš, že jsme si s Tomášem nikdy moc nerozuměli. On je… no… prostě jiný,“ snažil jsem se protestovat.

„A právě proto! Jste bratři! Rodina je všechno, Petře. Já už dlouho nebudu a nechci odejít s tím, že jste rozhádaní. Slib mi to!“

Ten slib jsem jí dal. A teď tu stojím ve svém bytě, dívám se na krabice s Tomášovými věcmi a slyším jeho kroky na chodbě. Srdce mi buší až v krku. Otevřou se dveře a on vejde dovnitř – rozcuchané vlasy, batoh přehozený přes rameno, v ruce igelitka z Alberta.

„Čau,“ zamumlá a ani se na mě nepodívá.

„Ahoj,“ odpovím stroze. Napětí by se dalo krájet.

První dny jsou katastrofa. Tomáš nechává špinavé nádobí ve dřezu, pouští si hudbu nahlas do noci a jeho kamarádi se tu objevují bez ohlášení. Já pracuju z domova jako grafik a potřebuju klid. Po týdnu už to nevydržím.

„Hele, Tomáši, nemůžeš si aspoň uklidit po sobě? A ty tvoji kámoši… já tu fakt potřebuju pracovat!“ vybuchnu jedno ráno.

Tomáš se na mě podívá s výrazem, jako bych mu právě zakázal dýchat. „Ty jsi pořád stejný suchar. Vždycky jsi byl mámin mazánek.“

„Aspoň nejsem flákač!“ vyletí ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet.

V tu chvíli mezi námi visí ticho těžké jako olovo. Tomáš práskne dveřmi od svého pokoje a já mám chuť všechno vzdát. Proč to babička udělala? Proč nás nutí být spolu?

Dny plynou a napětí roste. Jednou večer přijdu domů a najdu Tomáše sedět na balkoně s lahví piva v ruce. Je ticho, jen z dálky doléhá hluk tramvají.

„Víš, že jsem přišel o práci?“ řekne najednou tiše.

Zarazím se. „To jsem nevěděl.“

„Nikdy mi to moc nešlo… být jako ty. Mít všechno pod kontrolou. Máma vždycky říkala: Podívej se na Petra, ten to někam dotáhne.“

Sednu si vedle něj. „To není pravda. Já taky často nevím, co dělám.“

Poprvé za dlouhou dobu spolu mluvíme bez hádek. Tomáš mi vypráví o svých snech – chtěl být muzikantem, ale nikdy neměl odvahu to zkusit naplno. Já mu zase přiznávám, že mám strach ze samoty a že mě práce někdy dusí.

Začínáme si pomalu rozumět. Není to jednoduché – hádky kvůli maličkostem pokračují, ale už nejsou tak ostré. Jednou večer přijde Tomáš domů celý rozesmátý: „Dostal jsem místo v hudebním klubu! Budu dělat zvukaře.“ Vidím v jeho očích jiskru, kterou jsem u něj dlouho neviděl.

Babička mezitím onemocní a my za ní jezdíme do nemocnice. Sedíme u její postele a ona nás drží za ruce.

„Jsem ráda, že jste spolu,“ šeptne slabě.

Když babička odejde, cítím prázdno, ale i zvláštní klid. S Tomášem jsme si prošli peklem i smířením. Už nejsme jen bratři – jsme parťáci.

Někdy večer sedíme na balkoně a povídáme si o životě. Přemýšlím: Co by se stalo, kdybych babičku neposlechl? Kolik rodin se rozpadne kvůli hrdosti a nevyřčeným křivdám? Má cenu bojovat za vztahy, i když to bolí?