Babička mi řekla, že dům převedla na někoho jiného: Zkouška věrnosti a nečekané následky

„Tohle už není tvůj domov, Aničko.“ Babiččin hlas se rozléhal kuchyní, zatímco kapky deště bubnovaly na okno. Seděla u stolu, ruce složené v klíně, a její pohled byl tvrdý jako nikdy předtím. Zůstala jsem stát ve dveřích, s mokrými vlasy a srdcem, které mi bušilo až v krku. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem.

„Dům jsem převedla na někoho jiného,“ řekla a odvrátila pohled. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Tenhle dům byl všechno – místo, kde jsem vyrůstala, kde jsme s babičkou pekly koláče a kde jsem se schovávala před světem, když rodiče zase odjeli na služební cestu.

Vzpomněla jsem si na Tomáše, mého staršího bratra. Vždycky byl oblíbenější. Táta ho bral na fotbal, máma mu kupovala lepší dárky. Já byla ta tichá, co zůstávala s babičkou, když ostatní měli jiné plány. Nikdy mi to nevadilo – babička byla můj svět. Ale teď…

„Komu jsi ten dům dala?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil.

Babička se nadechla, jako by jí to bolelo. „Panu Novotnému. Pomáhal mi poslední roky se zahradou, když jsi nemohla přijít.“

„Nemohla jsem přijít, protože jsem měla maturitu! A pak brigádu v knihovně! Ale vždycky jsem ti volala…“

„Ano, ale Tomáš tu taky nebyl,“ řekla babička tvrdě. „A on se nikdy neptal.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se celý svět zhroutil. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s babičkou seděly u kamen a ona mi vyprávěla o svém dětství v Sudetech. Na jablka ze staré zahrady, na vůni čerstvého chleba… A teď to všechno patřilo cizímu člověku.

„Tomáš o tom ví?“ zeptala jsem se.

„Ne. A nechci, abys mu to říkala.“

Zůstala jsem stát v kuchyni ještě dlouho poté, co babička odešla do ložnice. Venku pršelo a já cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.

Doma jsem to nevydržela a zavolala Tomášovi. „Babička převedla dům na Novotného,“ řekla jsem mu do telefonu.

Chvíli bylo ticho. „To si děláš srandu,“ vydechl nakonec.

„Ne. Řekla mi to dneska.“

Tomáš byl vždycky ten silný, ale teď v jeho hlase zazněl strach. „Musíme něco udělat.“

Další den jsme se oba vydali za babičkou. Seděla v křesle a dívala se z okna na rozbahněnou zahradu.

„Proč jsi nám to udělala?“ zeptal se Tomáš přímo.

Babička se na něj podívala s nečekanou tvrdostí. „Protože jste si nikdy nevážili toho, co máte. Myslíte si, že všechno dostanete zadarmo.“

„Ale já…“ začal Tomáš.

„Ty jsi tu nikdy nebyl,“ přerušila ho babička. „A Anička… ta si myslí, že pár telefonátů nahradí skutečnou pomoc.“

Cítila jsem, jak mě bodají její slova. Vždyť jsem se snažila! Ale možná to opravdu nestačilo…

Tomáš odešel první. Já zůstala sedět naproti babičce a snažila se pochopit její rozhodnutí.

„Babičko,“ řekla jsem nakonec tiše. „Myslela jsem si, že rodina je víc než majetek.“

Babička se na mě podívala a v očích jí probleskla bolest. „I já jsem si to myslela. Ale někdy musíš lidem ukázat, že nic není samozřejmé.“

Dny plynuly a mezi námi viselo ticho. Rodiče byli opět pryč – tentokrát v Německu – a já zůstala sama s pocitem zrady i viny zároveň.

Jednou večer mi přišla zpráva od pana Novotného: „Můžete přijít pro své věci? Budu rekonstruovat.“

Stála jsem před domem s krabicí v ruce a dívala se na okna, za kterými jsem prožila celé dětství. Pan Novotný mě pustil dovnitř bez jediného slova.

V pokoji voněla levandule a na stole ležela stará fotografie – já s babičkou na houpačce pod jabloní. Zvedla jsem ji a ucítila slzy v očích.

Když jsem odcházela, potkala jsem babičku na zápraží. „Promiň mi to,“ řekla tiše.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala a cítila její třesoucí se tělo.

Dnes žiju v malém bytě v Praze a často vzpomínám na ten dům i na babičku. S Tomášem jsme si dlouho nevolali – každý z nás si nese svůj díl bolesti.

Někdy přemýšlím: Je rodina opravdu víc než majetek? Nebo nás právě majetek dokáže rozdělit víc než cokoliv jiného?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit takovou zradu?