Bábovka v lednici: Když rodina zavírá dveře

„Mami, proč je tady taková zima?“ Eva se ke mně tiskla, když jsme stály před dveřmi bytu mé sestry Jany v paneláku na Proseku. V ruce jsem svírala ještě teplou bábovku, kterou jsem pekla celou noc, abych udělala dojem. Byla jsem nervózní – už několik let jsme se s rodinou neviděly. Po rozvodu jsem zůstala sama s Evou a Jana mi nikdy neodpustila, že jsem odešla od Karla.

Zazvonila jsem. Za dveřmi se ozvaly tlumené hlasy, smích a cinkání skleniček. Slyšela jsem, jak někdo šeptá: „To bude ona.“ Dveře se otevřely jen na škvírku. Jana stála ve futrech, ruce zkřížené na prsou. „Ahoj, Lucko,“ řekla bez úsměvu. „Co tady děláš?“

„Přišly jsme popřát tátovi k narozeninám,“ odpověděla jsem tiše a podala jí bábovku. Eva se schovávala za mými zády.

Jana si mě přeměřila pohledem. „Táta už má dost hostů. A víš, že má rád klid.“

„Ale vždyť jsme rodina…“ začala jsem, ale Jana mě přerušila: „Rodina? Ty ses přece rozhodla jít vlastní cestou.“

Za jejími zády jsem zahlédla maminku, jak sedí u stolu a dívá se do talíře. Táta se ani neotočil. Všichni byli pohroužení do rozhovorů, jako bychom tam vůbec nebyly.

„Můžeme aspoň na chvíli dovnitř? Eva se těšila na dědu,“ zkusila jsem to naposledy.

Jana zaváhala, pak ustoupila stranou. „Na chvilku.“

Vešly jsme do bytu. Všude vonělo jídlo, smála se televize a děti mých bratranců pobíhaly po chodbě. Nikdo si nás nevšímal. Položila jsem bábovku na kuchyňskou linku vedle dortu od cukrářky. Eva si sedla do kouta a začala si kreslit.

Maminka ke mně přišla a šeptla: „Lucko, proč jsi přijela? Vždyť víš, jak to tady je.“

„Chtěla jsem být s vámi,“ odpověděla jsem a v očích mě pálily slzy.

Táta se na mě ani nepodíval. „Lucko, nemám čas na řešení starých věcí,“ řekl tvrdě.

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Vzpomněla jsem si na dětství – na společné výlety do Krkonoš, na Vánoce u babičky v Nymburce, kdy jsme všichni zpívali koledy a smáli se. Teď tu byla jen ledová zeď mlčení.

Jana si mě vzala stranou do předsíně. „Víš, co jsi nám udělala? Táta kvůli tobě skoro přestal mluvit. Maminka má pořád strach, že tě někde najdou mrtvou. A teď sem přijdeš s bábovkou, jako by se nic nestalo?“

„Jano, já…“ začala jsem, ale ona mě nenechala domluvit: „Nechci tě tu. Opravdu ne.“

Vrátila jsem se pro Evu. „Půjdeme,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Když jsme vycházely z bytu, slyšela jsem za sebou tiché: „Ať už jsou pryč.“

Venku pršelo. Eva mlčela a držela mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo.

Doma jsem bábovku vybalila z igelitu a položila ji do lednice. Celou noc jsem nemohla spát – v hlavě mi zněla slova mé sestry i otcovo odmítnutí.

Ráno Eva přišla do kuchyně a ukázala mi obrázek: byla tam naše rodina – já, ona a prázdné místo mezi námi. „Mami, proč nás nemají rádi?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a rozplakala se.

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Přemýšlela jsem, jestli má cenu snažit se o smíření, když druhá strana nechce slyšet ani slovo omluvy nebo vysvětlení.

V práci si mě zavolala vedoucí: „Lucko, jsi poslední dobou nějak mimo. Stalo se něco?“ Jen jsem pokrčila rameny.

Večer mi volala maminka: „Lucko, nezlob se na nás. Táta je tvrdohlavý a Jana taky… Ale já tě mám pořád ráda.“

„Proč jste mě tam nechtěli?“ zeptala jsem se.

„Všechno je to složité… Lidi mají strach z toho, co neznají nebo čemu nerozumí,“ odpověděla smutně.

Položila jsem telefon a šla do kuchyně. Otevřela jsem lednici – bábovka tam ležela netknutá jako symbol všeho nevyřčeného mezi námi.

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na Evu, jak si hraje s panenkami.

Možná rodina není vždycky o bezpodmínečné lásce. Možná je to jen o tom, kdo zůstane stát vedle vás i tehdy, když ostatní zavřou dveře.

Co myslíte – dá se někdy překonat propast mezi lidmi, kteří vás kdysi milovali? Nebo některé rány prostě nikdy nezmizí?