Bezdomovectví srdce: Příběh Tomáše, chlapce opuštěného v české porodnici

„Proč jsi mě nikdy nechtěla?“ šeptám do ticha nemocničního pokoje, kde leží stará paní, kterou jsem nikdy nepoznal. Její tvář je cizí, přesto v ní hledám stopy svých rysů. V ruce svírám dopis, který mi předali sociální pracovníci, když mi bylo osmnáct. Dopis od matky, která mě opustila hned po porodu v plzeňské porodnici.

Jmenuji se Tomáš. Můj život nezačal pohádkově. První, co jsem slyšel, byl pláč – ne můj, ale cizí ženy, která mě položila do postýlky a odešla. Nikdo mi nikdy neřekl, proč. V dětském domově v Klatovech jsem byl jen číslo, další dítě, které čeká na zázrak. Pamatuji si, jak jsem v noci poslouchal kroky vychovatelek a doufal, že si mě někdo vezme domů.

Jednoho dne přišla paní Novotná. Měla laskavé oči a voněla po vanilce. „Tomášku, chtěla bys k nám?“ zeptala se a já kývl, i když jsem nevěděl, co to znamená. U Novotných bylo teplo, ale nikdy jsem se necítil jako jejich syn. Jejich vlastní děti, Honza a Klára, mi dávaly najevo, že jsem cizí. „Ty nejsi náš brácha,“ sykl Honza, když mi bylo devět a rozbil jsem omylem jeho model letadla. Klára mi schovávala věci a smála se, když jsem je hledal.

Ve škole to nebylo lepší. Děti věděly, že jsem z děcáku. „Sirotku, kde máš mámu?“ volali na mě na hřišti. Učitelka se tvářila, že nic neslyší. Jednou jsem přišel domů s roztrhanou bundou a paní Novotná jen povzdechla: „Musíš si dávat větší pozor, Tomáši.“ Nikdy se nezeptala, co se stalo.

Když mi bylo patnáct, začal jsem hledat odpovědi. Proč mě matka nechala? Kdo byl můj otec? V noci jsem si představoval, že mě někde hledají, že se jednoho dne objeví a všechno bude v pořádku. Ale roky plynuly a nikdo nepřišel.

V osmnácti jsem dostal dopis. „Milý Tomáši, promiň mi. Byla jsem mladá a bála se. Neuměla jsem ti dát to, co jsi potřeboval. Doufám, že jsi šťastný.“ To bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádná adresa. Jen bolest a prázdnota.

Začal jsem pátrat po svých kořenech. Navštívil jsem matriku v Plzni, ptal se na jméno své matky – Marie Dvořáková. Nikdo mi nechtěl nic říct. „To jsou citlivé údaje,“ opakovala úřednice. Nakonec jsem našel adresu v jednom starém spisu. Srdce mi bušilo, když jsem stál před šedým panelákem na Slovanech. Zazvonil jsem. Otevřela mi starší žena s unavenýma očima. „Co chcete?“ zeptala se ostře. „Jsem Tomáš… váš syn.“

Zavřela mi dveře před nosem.

Týdny jsem chodil kolem jejího domu, doufal, že mě pustí dovnitř, že mi řekne pravdu. Jednou jsem ji zahlédl na balkoně, dívala se na mě, ale nic neřekla. V tu chvíli jsem pochopil, že odpovědi možná nikdy nedostanu.

Začal jsem pracovat jako skladník v supermarketu. Každý den jsem potkával rodiny – matky s dětmi, otce, kteří si hráli se syny. Záviděl jsem jim. Večer jsem seděl sám v podnájmu a přemýšlel, jestli někdy najdu místo, kam budu patřit.

Jednoho dne mi zavolala paní Novotná. „Tomáši, Honza měl nehodu. Potřebujeme tě.“ Přijel jsem okamžitě. Honza ležel v nemocnici, zlomený a vyděšený. Klára plakala v koutě. Najednou jsme byli rodina – ne proto, že jsme si to vybrali, ale protože jsme museli držet pohromadě. Držel jsem Honzu za ruku a poprvé jsem cítil, že možná někam patřím.

Po Honzově uzdravení jsme začali trávit víc času spolu. Klára mi jednou řekla: „Promiň, že jsme ti to dělali těžké. Byli jsme hloupí.“ Objala mě a já poprvé v životě brečel před někým jiným než sám před sebou.

Teď sedím u postele své biologické matky, která je po mrtvici a nemůže mluvit. Nevím, jestli mě poznává. Držím ji za ruku a v hlavě mi zní otázka: Co je vlastně rodina? Je to krev, nebo ti, kteří tě podrží, když padáš?

Možná nikdy nedostanu odpověď na to, proč mě opustila. Ale možná už na tom nezáleží. Možná je rodina to, co si sami vytvoříme.

A co vy? Myslíte si, že rodina je jen o krvi, nebo o tom, kdo vás má opravdu rád?