Bratr u mě na gauči: Když se pomoc změní v noční můru

„Davide, kolikrát ti mám říkat, že ty ponožky na gauči nechci vidět?!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do obýváku. Bylo půl sedmé večer, v tašce nákup na večeři a v hlavě jediná myšlenka: klid. Ale místo toho mě vítaly jeho roztažené nohy a prázdné obaly od chipsů.

„No jo, promiň, Hanko,“ zamumlal bratr, aniž by odtrhl oči od televize. „Za chvíli to uklidím.“

Za chvíli. To slýchám už rok. Když jsem před dvanácti měsíci souhlasila, že u mě může chvíli bydlet, byl to zoufalý telefonát: „Hani, prosím tě, vyhodili mě z podnájmu. Nemám kam jít.“ Byla jsem ta starší sestra, vždycky rozumná, vždycky připravená pomoct. Měla jsem pocit povinnosti – a taky jsem si říkala, že přece rodina si má pomáhat. Jenže tahle pomoc se změnila v noční můru.

První týdny jsem byla trpělivá. Chápala jsem, že je v těžké situaci. Sliboval, že si najde práci a nový byt. Ale týdny se změnily v měsíce a David se zabydlel. Ráno vstával pozdě, snídal moje jogurty a večer okupoval gauč s ovladačem v ruce. Práci hledal „intenzivně“, ale většinou to znamenalo pár odpovědí na inzeráty a pak dlouhé hodiny u počítačových her.

Začala jsem být nervózní. Můj byt byl moje útočiště – malý dvoupokoják na Žižkově, který jsem si koupila po letech šetření a práce v bance. Všechno tu bylo podle mě: knihy srovnané podle barvy, kuchyňská linka bez drobků, kytky zalité přesně v neděli dopoledne. Teď mi tu někdo cizí – i když vlastní bratr – narušoval řád. A co hůř, začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Davida s partou kamarádů. Smáli se, pili pivo a hráli deskovky. „Hani, pojď si zahrát!“ volal na mě jeho kamarád Petr. Jenže já chtěla jen ticho a klid po náročném dni. Místo toho jsem se zavřela v ložnici a tiše brečela do polštáře.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Co je s tebou?“ ptala se mě jednou při obědě Jana. „Vypadáš unaveně.“

„Mám doma bratra,“ vydechla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. „A nemůžu ho dostat pryč.“

Jana se zasmála: „To znám! Můj švagr u nás bydlel půl roku a málem jsme se s manželem rozvedli.“

Jenže já neměla manžela ani nikoho jiného, kdo by mi pomohl nastavit hranice. Byla jsem na to sama.

Zkoušela jsem s Davidem mluvit. „Davide, už je to rok. Myslela jsem, že to bude jen na chvíli.“

„Já vím,“ povzdechl si a sklopil oči. „Ale víš, jak je to teď těžký… Nájem je drahej, práce nikde…“

„Ale já už to nezvládám,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Potřebuju svůj prostor.“

Chvíli bylo ticho. Pak David řekl: „Tak já se budu víc snažit.“

Jenže nic se nezměnilo.

Začala jsem být protivná i na něj – hádali jsme se kvůli maličkostem: neumytému nádobí, jeho věcem rozházeným po bytě, neustálému hluku z televize. On mi vyčítal, že ho tlačím do kouta a že nemám pochopení pro jeho situaci.

Jednou přišla máma na návštěvu. „Hanko, buď na Davida hodná,“ napomínala mě šeptem v kuchyni. „Vždyť je to tvůj bratr.“

„Ale mami,“ vybuchla jsem zoufale, „já už nemůžu! On mi ničí život!“

Máma jen pokrčila rameny: „Rodina je rodina.“

A tak jsem zůstala sama se svým vztekem i výčitkami svědomí.

Začala jsem hledat rady na internetu – diskuzní fóra byla plná podobných příběhů: sourozenci, kteří zneužívají pohostinnost; rodiče, kteří tlačí na starší děti, aby pomáhaly těm mladším; lidé, kteří ztrácejí svůj domov i sebevědomí.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Davida spícího na gauči uprostřed dne. Všude nepořádek, v lednici prázdno. Zastavila jsem se ve dveřích a poprvé pocítila vztek tak silný, že mi tekly slzy.

„Davide!“ vykřikla jsem. „Dost! Tohle už nejde dál!“

Probudil se zmateně: „Co je?“

„Musíš odejít,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív. „Dám ti měsíc na to najít si něco jiného.“

Chvíli na mě jen zíral. Pak se zvedl a odešel do pokoje.

Celý večer bylo ticho. Já seděla u stolu a třásly se mi ruce – měla jsem pocit viny i úlevy zároveň.

Další dny byly napjaté. David byl odtažitý, mluvil málo a často nebyl doma vůbec. Po dvou týdnech mi oznámil: „Našel jsem si podnájem u kamaráda.“

Když konečně odešel, sedla jsem si doprostřed obýváku a rozplakala se – tentokrát úlevou.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Proč je tak těžké říct blízkému člověku ne? A kde je hranice mezi pomocí a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?