Bratrova Octavia a moje noční můra: Jak jsem se stal rukojmím vlastní rodiny

„Prosím tě, Honzo, udělej to pro mě. Jen na pár měsíců. Pak to přepíšeme zpátky.“

Stál jsem v kuchyni, telefon v ruce, a díval se z okna na šedivý dvůr paneláku v Holešovicích. Bratrův hlas zněl naléhavěji než obvykle. Petr nikdy o nic neprosil. Vždycky byl ten silnější, ten, kdo pomáhal ostatním. Teď byl ale rozvedený, vyčerpaný a jeho bývalá žena mu hrozila exekucí na všechno, co měl. A tak mě požádal, abych na sebe přepsal jeho Octavii. Prý jen dočasně, než se situace uklidní.

„Víš, že bych ti nikdy neublížil. Jsi můj brácha,“ dodal tiše.

Souhlasil jsem. Co jiného jsem měl dělat? Vždyť jsme spolu vyrůstali, dělili se o poslední rohlík, když naši neměli peníze. Petr byl vždycky ten, kdo mě vytáhl z průšvihu. Teď jsem měl možnost mu to vrátit.

Papíry jsme podepsali u notáře v Karlíně. Všechno šlo hladce. Jenže už tehdy jsem měl divný pocit v žaludku. Petr se mi vyhýbal pohledem a pořád kontroloval mobil. „To je jen stres,“ říkal jsem si.

První měsíc byl klid. Petr auto dál používal, já dostával občas SMS od pojišťovny nebo z magistrátu, ale nic zvláštního. Pak přišel první dopis: pokuta za rychlost v Brně. Ignoroval jsem to – vždyť to stejně zaplatí Petr. Jenže další měsíc přišla další pokuta, tentokrát za parkování v Praze 4. A pak další a další.

Začal jsem být nervózní. Volal jsem Petrovi:

„Hele, ty pokuty chodí na mě! Můžeš to nějak řešit?“

„Jasně, neboj se, všechno zaplatím,“ ujišťoval mě.

Jenže pokuty se kupily a jednoho dne mi přišel dopis od exekutora: dluh 42 000 Kč za nezaplacené pojistky a pokuty. Zbledl jsem. Zavolal jsem Petrovi, ale nezvedal telefon. Psal jsem mu zprávy, odpověděl až druhý den:

„Promiň, měl jsem toho moc v práci. Vyřeším to.“

Ale nevyřešil nic.

Začaly hádky doma s manželkou Lenkou. „Proč jsi to na sebe bral? Vždyť víš, jaký je tvůj bratr! Vždycky všechno slíbí a pak zmizí!“ křičela na mě jednou večer v kuchyni.

„Je to rodina,“ odpověděl jsem tiše.

„A co my? My nejsme tvoje rodina?“

Mlčel jsem. Měla pravdu.

Začaly mi chodit výhružné dopisy od exekutora. Jednou ráno mi dokonce zazvonili u dveří – dva chlapi v černých bundách s razítkem soudu. Lenka brečela v ložnici, děti se schovávaly pod peřinou.

Volal jsem Petrovi znovu a znovu. Nakonec mi to zvedl:

„Hele, Honzo, já fakt nemám peníze. Ale slibuju ti, že jakmile něco dostanu, pošlu ti to.“

„To už jsi říkal stokrát! Kvůli tobě mi hrozí exekuce na byt! Máš vůbec představu, co jsi způsobil?“

Zavěsil.

Začal jsem nenávidět zvuk telefonu i pošťáka u dveří. Každý den jsem čekal další ránu. Lenka se mnou skoro nemluvila, děti se mě bály zeptat na cokoli.

Jednou večer jsem seděl sám v kuchyni a díval se na starou fotku nás dvou s Petrem z dětství – stojíme před babiččiným domem v Kladně a smějeme se na celé kolo. Kde se to pokazilo? Proč teď stojíme proti sobě?

Po několika měsících jsem musel vzít půjčku, abych zaplatil dluhy za Petrovu Octavii. Petr mi slíbil splátky – poslal jednu jedinou a pak přestal komunikovat úplně.

Naše máma o tom nevěděla nic – nechtěl jsem ji zatěžovat. Ale jednoho dne přišla k nám domů a našla mě sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala se tiše.

Všechno jsem jí řekl. Mlčela dlouho a pak jen řekla:

„Petr vždycky všechno slíbil a nikdy nic nedodržel. Ale ty jsi vždycky byl ten hodný… Možná až moc.“

Zamrazilo mě.

Po roce už jsme s Petrem skoro nemluvili. Lenka mi odpustila až po dlouhé době – když viděla, jak mě to všechno ničí. Děti už zase běhaly po bytě a smály se. Ale já měl pořád pocit viny – vůči nim i vůči sobě.

Petr mi nakonec napsal krátkou SMS: „Promiň.“ Nic víc.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi – je to o důvěře a odpovědnosti. A někdy je potřeba říct ne, i když to bolí nejvíc na světě.

Stojím u okna a dívám se ven na šedivý dvůr paneláku. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Má smysl pomáhat rodině za každou cenu – i když tím zničím svůj vlastní život? Co byste udělali vy?