„Budu mít tolik dětí, kolik chci!“: Výkřik mé sestry, který roztrhl naši rodinu

„A dost! Budu mít tolik dětí, kolik chci, a vy mi do toho přestanete kecat!“ zakřičela Jana tak hlasitě, že se i náš starý pes Max schoval pod stůl. Všichni jsme ztichli. Mamka upustila lžíci do polévky, táta se zamračil a já jsem jen zíral na svou mladší sestru, která stála uprostřed kuchyně s rudými tvářemi a slzami v očích. Byla to neděle jako každá jiná – alespoň do té chvíle.

Vždycky jsme byli taková ta typická pražská rodina: máma učitelka, táta úředník, tři děti, panelák na Jižním Městě. Nedělní obědy byly svaté. Ale poslední rok se všechno změnilo. Jana, nejmladší z nás, si našla Petra, kluka z vesnice u Kolína, a během dvou let měla už tři děti. Když oznámila, že čeká čtvrté, začalo to vřít.

„Jani, vždyť už teď to nezvládáš,“ řekla máma tiše, ale s výčitkou v hlase. „Nemáš pořádnou práci, Petr je pořád někde na stavbě a ty…“

„A já co?“ skočila jí Jana do řeči. „Já jsem špatná matka? Protože nemám titul? Protože nemám kariéru jako vy?“

Táta si odkašlal. „Nikdo neříká, že jsi špatná matka. Ale čtyři děti… To dneska nikdo nemá. Jak je uživíte? Co jim nabídnete?“

Jana se rozhlédla po místnosti. Všichni jsme byli proti ní. I já, její bratr, jsem měl pocit, že je to šílenství. Ale když jsem viděl její zoufalý pohled, něco ve mně povolilo.

„Jano,“ začal jsem opatrně, „my se jen bojíme, že si toho na sebe bereš moc. Víš, jak je dneska těžké uživit rodinu…“

„Vy se bojíte? Nebo se stydíte?“ vyštěkla na mě. „Stydíte se za mě před sousedy? Nebo před kolegy v práci? Protože já nejsem ta úspěšná dcera s diplomem a hypotékou na byt v Modřanech?“

V tu chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Máma začala brečet. Táta vstal a odešel na balkon kouřit. Já jsem seděl a nevěděl, co říct.

Vzpomněl jsem si na naše dětství. Jak jsme s Janou běhali po sídlišti, hráli si na indiány a snili o tom, že jednou budeme mít velkou rodinu – protože naši rodiče byli pořád v práci a my byli často sami doma. Možná proto Jana toužila po něčem jiném.

Po obědě jsme seděli s mámou v kuchyni. „Proč to musí být tak těžké?“ ptala se tiše. „Chtěla jsem pro vás všechny jen to nejlepší.“

„Možná to nejlepší znamená něco jiného pro každého z nás,“ odpověděl jsem.

Další týdny byly napjaté. Máma s Janou spolu nemluvily. Táta se tvářil, že ho to nezajímá, ale večer jsem ho slyšel plakat v koupelně. Já jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny – chápal jsem obě strany a zároveň ani jednu.

Jednou večer mi Jana zavolala. „Můžu k tobě přijít?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Přišla s nejmladším synem v náručí. Seděli jsme na gauči a ona mi vyprávěla o tom, jak ji sousedky pomlouvají, jak jí v obchodě prodavačka řekla: ‚To už zase čekáte další?‘ Jak se cítí sama mezi kamarádkami ze školy, které mají jedno dítě a kariéru.

„Víš,“ řekla nakonec, „já nechci být jako máma. Nechci být pořád pryč. Chci být doma s dětmi. Ale mám pocit, že mě za to všichni nenávidí.“

Objal jsem ji. „Já tě nenávidět nikdy nebudu,“ řekl jsem tiše.

Ale pravda byla, že jsem jí záviděl tu odvahu jít proti proudu. Já měl všechno podle plánu – práci v bance, hypotéku, přítelkyni, která chce dítě až za pět let. A stejně jsem nebyl šťastný.

O měsíc později jsme měli další rodinný oběd. Jana přišla i s Petrem a dětmi. Nikdo neřekl ani slovo o dětech nebo penězích. Jen jsme jedli svíčkovou a smáli se vtipům našeho malého synovce.

Ale napětí viselo ve vzduchu jako bouřkový mrak.

Po obědě mě máma vzala stranou. „Myslíš, že to někdy bude jako dřív?“ zeptala se.

Podíval jsem se na Janu, která si hrála s dětmi na koberci. „Možná ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale možná to tak má být.“

Někdy přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké přijmout volby druhých? A co když právě tyhle konflikty jsou tím, co z nás dělá rodinu? Co si o tom myslíte vy?