Chci si tě vzít, ale chci vlastní děti. Pojďme si o tom promluvit. Honza nám může stát v cestě.

„Mami, proč ten pán zase přišel?“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem stál v předsíni s kyticí tulipánů v ruce. Honza měl v očích podezření a já jsem se cítil jako vetřelec v jeho vlastním domově. Klára se na mě omluvně usmála, ale já jsem věděl, že tohle nebude jednoduché.

Když jsem Kláru poprvé uviděl na přednášce na Karlově univerzitě, byla jako vítr – nikdy neposeděla, pořád něco psala, pořád se smála. Její krátké vlasy a hluboké hnědé oči mě fascinovaly. Tehdy jsem ještě netušil, že už má syna a za sebou rozvod s Petrem, který ji nechal samotnou v malém bytě na Žižkově.

Naše první rande bylo v kavárně Slavia. Povídali jsme si o všem možném – o literatuře, o tom, jaké to je být samoživitelka, o snech a plánech. Klára byla upřímná: „Honza je pro mě vším. Ale nechci být sama. Jenže… nevím, jestli někdo dokáže přijmout i jeho.“

Zamiloval jsem se do ní po uši. Ale čím víc jsem ji poznával, tím víc jsem si uvědomoval, že Honza je součástí balíčku. A že já sám toužím po vlastním dítěti. Vždycky jsem si představoval, jak budu učit svého syna jezdit na kole nebo jak budu dceru vodit do školky. Jenže Honza už měl tátu – i když ne moc přítomného – a já jsem nevěděl, jakou roli v jeho životě vlastně můžu hrát.

Jednoho večera jsme seděli s Klárou na balkoně a dívali se na světla Prahy. „Miluju tě,“ řekla tiše. „Ale bojím se, že tě ztratím kvůli Honzovi.“

„To není jen o Honzovi,“ odpověděl jsem popravdě. „Já… chci vlastní děti. Nechci ti ublížit, ale bojím se, že když budeme mít jen Honzu, něco mi bude chybět.“

Klára se rozplakala. „Petr další dítě nechtěl. Já… nevím, jestli to zvládnu znovu. Těhotenství bylo těžké a porod ještě horší. A teď mám strach, že když budu mít další dítě, Honza bude žárlit nebo se bude cítit odstrčený.“

Mlčeli jsme dlouho. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – jak bychom mohli být šťastní všichni tři, jak by Honza mohl přijmout sourozence… ale taky jak by to mohlo všechno zničit.

Jednoho dne přišel Honza domů ze školy s modřinou pod okem. „Popral ses?“ zeptala se Klára vyděšeně.

„Říkali mi, že nemám tátu,“ zamumlal Honza a sklopil oči.

Cítil jsem vztek i bezmoc zároveň. Chtěl jsem ho obejmout a říct mu, že tu pro něj budu – ale věděl jsem, že nejsem jeho táta. A možná nikdy nebudu.

Víkendy byly nejhorší. Petr si Honzu bral jen občas a vždycky ho vracel rozmazleného a protivného. Klára byla unavená a já jsem měl pocit, že mezi námi roste zeď.

Jednou večer jsme se pohádali. „Proč ti tak záleží na vlastním dítěti?“ vyjela na mě Klára. „Copak ti Honza nestačí?“

„Není to o tom,“ snažil jsem se vysvětlit. „Ale já chci zažít to všechno od začátku. Chci být u toho, když se narodí moje dítě. Chci být táta od první chvíle.“

Klára mlčela a dívala se z okna. „Možná bys měl najít někoho jiného,“ řekla nakonec tiše.

Byl to nejhorší večer mého života. Odešel jsem a celou noc chodil po Praze. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně znamená rodina. Jestli je důležitější krev nebo láska.

Další den jsem přišel zpátky. Klára seděla u stolu a plakala. Honza byl zavřený ve svém pokoji.

„Nechci tě ztratit,“ řekl jsem jí. „Ale nevím, jestli dokážu potlačit svou touhu po vlastním dítěti.“

Klára mě objala a dlouho jsme jen tak seděli v tichu.

Dny plynuly a my jsme se snažili najít kompromis. Šli jsme spolu k psycholožce – paní doktorka Novotná nám pomohla pojmenovat naše strachy i naděje.

Jednou večer přišla Klára za mnou do koupelny, kde jsem si čistil zuby.

„Možná bychom to mohli zkusit,“ řekla tiše. „Ale musíme být opatrní kvůli Honzovi.“

Byl to začátek nové naděje – ale i nových obav.

Když jsme Kláře oznámili těhotenství, Honza nejdřív mlčel. Pak se rozplakal a utekl do pokoje.

Trvalo týdny, než jsme si k sobě zase našli cestu. Každý den jsem si kladl otázku: Dělám správnou věc? Nebo ničím rodinu, kterou už mám?

Teď sedím u postýlky naší malé Aničky a dívám se na spící Kláru i Honzu, který si k nám přilehl.

Možná nikdy nebudu pro Honzu opravdový táta – ale budu tu pro něj vždycky.

A ptám se vás: Je krev opravdu důležitější než láska? Může člověk milovat cizí dítě stejně jako vlastní? Co byste udělali vy?