Cizí klíče v mém bytě: Když se hranice soucitu a bezpečí rozostří

„Prosím vás, otevřete! Máme malé děti, venku prší!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi mého bytu v paneláku na Jižním Městě. Bylo už po desáté večer, seděla jsem v pyžamu na gauči a četla knížku, když ten zoufalý hlas přerušil můj klid. Srdce mi bušilo až v krku. Kdo to může být? Sousedi? Ale ty znám. Tohle byl cizí hlas, ženský, třesoucí se. Zvedla jsem se a opatrně nakoukla kukátkem. Na chodbě stála žena s dvěma dětmi a mužem. Všichni promočení, děti plakaly.

„Co chcete?“ zeptala jsem se přes dveře, snažila se znít pevně, i když jsem se třásla.

„Prosím, potřebujeme jen na chvíli dovnitř. Venku nás vyhodili, nemáme kam jít. Slyšeli jsme, že tady pronajímáte byt. Prosím, aspoň na noc,“ žadonila žena.

V hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť já ten byt jen pronajímám! Nejsem majitelka, nemám právo sem pouštět cizí lidi. Ale co když opravdu nemají kam jít? Co když jim nepomůžu a stane se něco zlého? Vzpomněla jsem si na mámu, jak vždycky říkala: „Pomáhej lidem, ale nenech se zneužít.“

Zavolala jsem své kamarádce Lence: „Lenko, co mám dělat? Jsou tu nějací cizí lidi s dětmi, chtějí dovnitř. Prý slyšeli, že pronajímám byt.“

„Nikoho nepouštěj! Zavolej policii! To může být past!“ radila Lenka.

Ale já pořád váhala. Děti plakaly čím dál víc. Otevřela jsem aspoň řetízek a podívala se na ženu: „Kdo vám řekl, že tady pronajímám byt?“

„Paní Novotná z vedlejšího vchodu. Prý jste hodná a pomůžete,“ odpověděla žena.

Zavolala jsem paní Novotné. „Ano, přišli za mnou. Ale já je k vám neposílala! Jen jsem řekla, že tu někdo pronajímá byt. Nevěděla jsem, že jsou na tom tak špatně,“ omlouvala se sousedka.

Stála jsem tam mezi dveřmi a cítila tlak ze všech stran – od cizí rodiny, od sousedů i od vlastního svědomí. Nakonec jsem jim nabídla aspoň suché ručníky a teplý čaj na chodbě. Dovnitř jsem je nepustila.

Muž začal být nervózní: „To si děláte srandu? Máte volný byt a necháte nás tu mrznout?“

„Já ten byt nepronajímám teď! A navíc nejsem majitelka,“ bránila jsem se.

Děti mezitím usnuly zabalené v ručnících na chodbě. Žena mi tiše děkovala za čaj a ptala se, jestli neznám někoho, kdo by jim mohl pomoct.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Ráno už rodina nebyla na chodbě. Nechali po sobě jen prázdný hrnek a mokré ručníky.

Druhý den mi volal majitel bytu pan Dvořák: „Slyšel jsem od sousedů, že jste tu měla nějaké cizí lidi. Prosím vás, dávejte si pozor! V dnešní době nikdy nevíte.“

Celý týden jsem byla nervózní. Každé zazvonění u dveří mě děsilo. Sousedé mě začali pomlouvat – jedni říkali, že jsem bezcitná, druzí mě chválili za opatrnost.

O pár dní později jsem potkala ženu z té rodiny u obchodu. Byla sama, děti nikde.

„Děkuju vám za čaj a ručníky,“ řekla tiše. „Nakonec nám pomohli lidé z charity.“

Chtěla jsem jí něco říct, ale nevěděla jsem co. Jen jsme si vyměnily pohledy plné smutku i úlevy.

Doma jsem seděla u okna a přemýšlela: Kde je hranice mezi soucitem a ochranou vlastního bezpečí? Udělala bych to příště jinak? A jak byste se zachovali vy?