Cizinky pod jednou střechou: Příběh matky a dcery v Praze

„Ty už pro mě nejsi máma. Jsme cizí lidi.“

Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co Natálie práskla dveřmi svého pokoje. Stála jsem v předsíni našeho malého bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s nákupem a v očích slzy. Byla středa, půl sedmé večer, a já se právě vrátila z práce v nemocnici, kde jsem dělala dvanáctku na interně. Všechno mě bolelo – nohy, záda, ale nejvíc srdce.

„Natálko, prosím tě, pojď si promluvit,“ zašeptala jsem do ticha bytu. Odpovědí mi bylo jen tiché zabouchnutí dveří a zvuk sluchátek, které si nasadila na uši. V tu chvíli jsem si připadala menší než špendlík. Vždyť jsem se tolik snažila! Všechno jsem dělala jen pro ni. Když nás Petr opustil tři dny po jejím narození, myslela jsem, že to nezvládnu. Ale musela jsem. Neměla jsem na výběr.

Pamatuji si ten den jako dnes. Ležela jsem v porodnici na Karlově náměstí, držela malou Natálku v náručí a Petr mi řekl, že to nezvládne. Že není připravený být otcem. Že potřebuje svobodu. A pak odešel. Nechal mě tam samotnou s dítětem a s pocitem, že jsem selhala jako žena i jako člověk.

První roky byly peklo. Každý den jsem bojovala s únavou, strachem z budoucnosti a nekonečnou samotou. Moje máma mi sice pomáhala, ale byla už stará a nemocná. Peněz bylo málo, času ještě méně. Když Natálka začala chodit do školky, měla jsem pocit, že se konečně nadechnu. Ale pak přišly první otázky: „Kde je táta? Proč ho nemám jako ostatní děti?“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že táta musel odejít za prací do zahraničí. Lhala jsem jí do očí, protože jsem ji chtěla ochránit před pravdou. Ale děti nejsou hloupé. Časem pochopila, že ji otec nechce vidět.

Když šla do první třídy, byla tichá a uzavřená. Učitelky mi říkaly, že je moc citlivá a že by potřebovala víc pozornosti. Jenže jak? Pracovala jsem na dvě směny, abychom měly na nájem a jídlo. Večer jsem padala únavou do postele a ráno vstávala ještě za tmy.

Jednou v noci jsem ji slyšela plakat ve svém pokoji. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech.

„Mami, proč nás táta nemá rád?“ zeptala se tiše.

„To není pravda, zlato,“ zalhala jsem znovu a políbila ji na čelo.

Ale pravda byla jiná – Petr se nikdy neozval. Neposlal ani pohlednici k narozeninám, ani korunu alimentů. Všechno bylo na mně.

Roky plynuly a mezi mnou a Natálií rostla zeď nepochopení. Čím byla starší, tím víc mi dávala za vinu všechno špatné ve svém životě. Když měla patnáct, začala chodit domů pozdě a přestala se mnou mluvit. Jednou přišla domů opilá a vyčetla mi, že jí nerozumím.

„Kdybys nebyla pořád v práci, možná bych ti něco řekla!“ křičela na mě v kuchyni.

„A kdo myslíš, že to všechno platí? Myslíš si, že mě to baví? Já bych taky radši byla doma s tebou!“ rozplakala jsem se.

Ale ona jen protočila oči a odešla do svého pokoje.

Začala jsem mít strach, že ji ztrácím. Snažila jsem se jí přiblížit – koupila jsem jí nový mobil k narozeninám, vzala ji na víkend do Českého ráje, ale nic nepomáhalo. Byla pořád uzavřenější.

Jednoho dne mi zavolali ze školy, že Natálie propadá z matematiky a že má problémy s chováním. Šla jsem za třídní učitelkou paní Novotnou.

„Paní Dvořáková, vaše dcera je velmi chytrá, ale je nešťastná,“ řekla mi soucitně.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji číslo 11 mezi I.P.Pavlova a Chodovem. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.

Doma jsme se pohádaly kvůli úklidu pokoje. Natálie mi vyčetla všechno – že nemá otce, že nemá sourozence, že nemáme peníze na dovolenou u moře jako její spolužačky.

„Ty jsi mě nikdy neposlouchala! Nikdy jsi tu nebyla!“ křičela.

„Ale já tu byla vždycky! Jenom jsi mě neviděla!“ odpověděla jsem zoufale.

A pak přišla ta věta: „Ty už pro mě nejsi máma. Jsme cizí lidi.“

Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela o svém životě. O tom, jestli má moje snaha vůbec smysl. Jestli bych měla Natálii říct pravdu o jejím otci – že nás prostě opustil a nikdy se neohlédl zpátky.

Druhý den ráno jsme spolu mlčky snídaly. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku.

Odpoledne přišla domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do obýváku a chvíli mlčela.

„Mami… promiň,“ zašeptala nakonec.

Objala jsem ji a rozplakala se úlevou i smutkem zároveň.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Kde jsme udělaly chybu? Je možné být dobrou matkou i bez otce? Nebo je osud samoživitelky vždycky boj s větrnými mlýny?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl říkat dětem pravdu o jejich otci – i když je bolestivá?