Čtvrteční večer, který změnil všechno: „Rodiče dali celý dům babičky bratrovi“

„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem ve čtvrtek večer seděla u stolu v kuchyni. Maminka se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem znala už od dětství. Táta mlčel a bratr Petr si nervózně pohrával s klíči od auta. Vzduch byl hustý, jako by se v něm vznášela bouřka, která čeká na první blesk.

„Lucko, prosím tě, uklidni se,“ zkusila to maminka smířlivě. „Vždyť víš, že Petr je tady pořád. Pomáhá nám s domem, opravuje střechu, seká trávu…“

„A já? Já jsem tu nebyla? Kdo vozil babičku k doktorovi? Kdo s ní spal na pohotovosti, když měla zápal plic? Kdo jí vařil polévky, když jste byli na chalupě?“ Hlas se mi třásl a cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy.

Petr se konečně ozval: „Lucko, já to nechtěl. Rodiče rozhodli…“

„Ale ty jsi to přijal! Ani jsi mi neřekl slovo!“ vykřikla jsem a v tu chvíli jsem měla chuť utéct z domu a už se nikdy nevrátit.

Ten večer byl jako noční můra. Seděla jsem v dětském pokoji, kde ještě visely plakáty z mých středoškolských let, a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě. Že když jde do tuhého, postavíme se za sebe. Ale teď? Teď jsem byla jen ta druhá, ta méně důležitá.

Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsme s babičkou seděly na zahradě pod starou třešní. Vyprávěla mi o svém dětství v Sudetech, o tom, jak přišla o rodiče a jak si slíbila, že její děti nikdy nebudou muset bojovat o domov. A teď její dům připadne jen Petrovi. Jako bych já byla cizí.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Lucko, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Jana u kávovaru.

„Ne… Doma máme peklo. Rodiče chtějí dát celý babiččin dům jen bratrovi. Přitom jsme se o babičku starali oba… možná já i víc.“

Jana pokrčila rameny: „To je hrozný. Ale víš co? U nás to bylo podobný. Táta všechno napsal na ségru, protože je prý ‚ta zodpovědná‘. Dodnes spolu nemluvíme.“

Ta slova mě bodla do srdce. Nechtěla jsem přijít o rodinu kvůli majetku. Ale zároveň jsem cítila obrovskou nespravedlnost.

Večer jsem si sedla k počítači a začala hledat informace o dědictví. Zjistila jsem, že pokud rodiče sepíšou závěť a vše odkážou Petrovi, moc s tím nenadělám. Ale mohla bych žádat o povinný díl… Jenže co by to udělalo s našimi vztahy?

Další dny byly plné napětí. Petr se mi vyhýbal, rodiče chodili po špičkách. Jednou večer jsem slyšela maminku plakat v ložnici. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji a říct jí, že ji mám ráda. Ale místo toho jsem seděla na posteli a zírala do tmy.

V sobotu přijela teta Alena na návštěvu. Hned poznala, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ zeptala se přímo.

Maminka se rozplakala: „Lucka je na nás naštvaná kvůli domu…“

Teta se otočila ke mně: „A má pravdu! Lucka byla s babičkou pořád! To není fér.“

Táta se zamračil: „Petr je syn… Dům potřebuje opravit, Lucka má byt v Praze…“

„A co city?“ vyjela teta. „Tohle není jen o cihlách a střeše! To je o tom, jak se k sobě chováte!“

Bylo to poprvé, co někdo stál na mé straně. Cítila jsem úlevu i smutek zároveň.

Po obědě jsme šli s Petrem ven. Mlčeli jsme dlouho, až nakonec řekl: „Lucko… Já nechci, abys mě nenáviděla.“

„Já tě nenávidím… jen mě to bolí,“ odpověděla jsem tiše.

„Můžeme to nějak rozdělit? Já bych ti dal půlku peněz…“

Zavrtěla jsem hlavou: „Nejde o peníze. Jde o to, že jste mě přehlédli.“

Petr sklopil oči: „Promiň.“

Dny plynuly a já pořád nevěděla, co dělat. Mám bojovat za spravedlnost a riskovat rozpad rodiny? Nebo mám ustoupit a nechat si zlomit srdce?

Někdy v noci slyším babiččin hlas: „Lucko, domov není dům. Domov jsou lidé.“ Ale co když ti lidé zapomenou na spravedlnost?

Možná bych měla něco udělat jinak… Nebo mám prostě přijmout, že v rodině není vždycky fér? Co byste udělali vy na mém místě?