Čtyři byty Boženy – příběh o chamtivosti a rodinných ranách

„Tohle je můj dům stejně jako tvůj, Jano! Máš smůlu, že jsi nikdy neměla odvahu něco vybudovat sama,“ křičela na mě Božena v kuchyni, zatímco máma seděla u stolu a třásly se jí ruce. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela takhle mluvit. Vždycky byla ta úspěšná – čtyři byty v Praze, nový vůz, dovolené v Chorvatsku. Já zůstala s mámou v našem starém domě v Kolíně, kde jsme spolu přežily tátovu smrt i všechny ty roky nejistoty.

Ale teď mi Božena přišla oznámit, že dům prodá. Prý má právo na svůj podíl a my dvě se máme vystěhovat. „Mami, řekni něco,“ prosila jsem tehdy. Máma jen mlčela, oči plné slz. Věděla jsem, že ji to bolí víc než mě. Dům byl její život – zahrádka, staré jabloně, kuchyň s vůní perníku. A teď to všechno mělo zmizet kvůli papíru a podpisu.

Začalo to nenápadně. Po tátově smrti jsme s mámou zůstaly samy a Božena se odstěhovala do Prahy. Občas přijela na návštěvu, ale vždycky spěchala zpátky do svého světa. Já jsem zůstala doma, starala se o mámu i dům. Když přišel dopis od notáře o dědictví, věřila jsem, že se domluvíme. Ale Božena měla jiné plány.

„Máš tu svůj život, já mám svůj. Ale já chci svůj podíl. Potřebuju peníze na další investici,“ řekla mi jednou večer u stolu. Máma se rozplakala. „Boženko, vždyť víš, že Jana nemá kam jít…“

„To není můj problém,“ odsekla sestra a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Začal boj o dům. Snažila jsem se Boženu přesvědčit, nabízela jsem jí splátky, prosila jsem ji o čas. Ale ona byla neoblomná. „Mám právníka. Jestli mi nezaplatíte podíl do konce měsíce, prodám svůj podíl cizímu.“

Následovaly týdny plné hádek, ticha a slz. Máma hubla před očima, já nemohla spát. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kamarádky mi radily: „Jano, bojuj! Nenech ji to vzít!“ Ale jak mám bojovat proti vlastní sestře? Proti zákonům, které neznají slitování?

Jednou večer jsem seděla v obýváku a slyšela mámu plakat v ložnici. Šla jsem za ní a objala ji. „Mami, já to nenechám být. Najdu způsob.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Zašla jsem za právníkem. „Paní Novotná, vaše sestra má právo na svůj podíl. Pokud jí ho nevyplatíte, může svůj podíl prodat komukoliv.“

„Ale vždyť je to náš domov! Jak může někdo cizí přijít a nutit nás odejít?“

Právník pokrčil rameny: „Taková je realita.“

Začala jsem shánět peníze. Hypotéka? Banka mi ji nedala – nízký plat zdravotní sestry nestačil. Půjčka od známých? Nikdo neměl tolik peněz. Máma navrhla prodat zahradu za domem, ale to by znamenalo ztratit kus vzpomínek na tátu.

Božena mezitím poslala oficiální výpověď z užívání domu. Máma dostala záchvat úzkosti a skončila na pohotovosti. Když jsem jí držela ruku v nemocnici, přísahala jsem si, že to nevzdám.

Jednoho dne přišel cizí muž – nový majitel poloviny domu. „Dobrý den, jmenuji se Petr Dvořák a koupil jsem podíl vaší sestry.“ Stál ve dveřích s klíči v ruce a já měla chuť ho vyhodit.

Začalo peklo – cizí člověk v našem domě, hádky o koupelnu, kuchyň i sklep. Máma byla zlomená, já zoufalá.

Jednou večer jsem potkala Boženu před domem. „Jsi spokojená? Tohle jsi chtěla?“ křičela jsem na ni.

„Jano, život není fér. Každý se musí postarat sám o sebe,“ řekla klidně a odjela v novém autě.

Zůstaly jsme s mámou samy v poloprázdném domě s cizincem za zdí. Každý den byl boj – o soukromí, o klid, o důstojnost.

Nakonec jsme musely dům prodat celý a odstěhovat se do malého bytu na sídlišti. Máma už nikdy nebyla stejná – její oči ztratily jiskru.

Dnes sedím u okna paneláku a přemýšlím: Stálo to Boženě za to? Opravdu jsou peníze víc než rodina? A proč zákony chrání chamtivost místo domova?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy odpustit taková zrada?