Dar, který změnil dva životy: Příběh o odvaze a lidskosti

„Paní Nováková, prosím, pojďte rychle! Ondra zase ztrácí vědomí!“ volala na mě kolegyně Jana, když jsem vcházela do dětského oddělení pražské nemocnice. V tu chvíli jsem zapomněla na vlastní únavu i na to, že jsem už třetí den po sobě neměla pořádnou večeři. Vběhla jsem do pokoje číslo 7, kde ležel desetiletý Ondra, bledý jako stěna, s očima plnýma strachu. Jeho maminka, paní Dvořáková, seděla u postele a tiše plakala.

„Ondro, slyšíš mě?“ sklonila jsem se k němu a chytila ho za ruku. Jeho prsty byly ledové. „Neboj se, jsem tady s tebou.“

Ondra měl těžké selhání ledvin. Dialýza už nestačila a jedinou šancí na život byla transplantace. Jenže testy ukázaly, že ani jeho maminka, ani otec nejsou vhodnými dárci. Každý den jsme čekali na zázrak – na vhodného dárce z registru. Čas ale běžel a Ondrovi bylo čím dál hůř.

Jednoho večera jsem seděla v sesterně a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Jana si ke mně přisedla. „Myslíš, že to Ondra zvládne?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale nemůžu jen tak sedět a čekat.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Hlavou mi běžely obrazy Ondrova utrpení, jeho matky zlomené bezmocí a tiché zoufalství celého oddělení. Přemýšlela jsem o svém životě – nemám děti, rodiče už nežijí, mám jen mladší sestru Lenku, která žije v Brně a se kterou se vídáme jen občas. Co kdybych mohla něco udělat? Co kdybych mohla být já tím zázrakem?

Ráno jsem šla za primářem doktorem Hruškou. „Pane primáři, chci podstoupit testy na kompatibilitu s Ondrou.“

Podíval se na mě překvapeně. „Jste si jistá? To je velké rozhodnutí.“

„Jsem,“ odpověděla jsem pevně.

Testy trvaly několik dní. Každý den jsem chodila do práce s napětím v žaludku. Když mi doktor Hruška oznámil, že jsme s Ondrou kompatibilní, rozbrečela jsem se úlevou i strachem zároveň.

Musela jsem to říct sestře. Zavolala jsem jí večer.

„Jsi blázen!“ vykřikla Lenka do telefonu. „Proč bys to dělala? Vždyť toho kluka skoro neznáš!“

„Protože můžu,“ odpověděla jsem tiše. „Protože kdybych byla na místě jeho matky, chtěla bych, aby někdo pomohl mému dítěti.“

Lenka dlouho mlčela. „Bojím se o tebe,“ zašeptala nakonec.

Před operací jsem měla strach. Ne o sebe, ale o to, jestli všechno dobře dopadne. Ondra byl malý kluk, který si zasloužil žít. Jeho maminka mě objala a plakala mi na rameni: „Nikdy vám to nezapomenu.“

Operace proběhla bez komplikací. Probudila jsem se na JIPce s bolestí v boku a slzami v očích – tentokrát to byly slzy štěstí. Ondra byl stabilní a jeho tělo mou ledvinu přijalo.

První týdny po operaci byly těžké. Tělo se hojilo pomalu a já musela být doma sama se svými myšlenkami. Lenka za mnou přijela z Brna a přinesla mi květiny.

„Promiň, že jsem tě nepodpořila hned,“ řekla mi tiše.

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na ni slabě. „Hlavní je, že Ondra žije.“

Po třech měsících jsem se vrátila do práce. Ondra už chodil do školy a občas mi poslal obrázek nebo krátký dopis: „Děkuju, že jsi mi dala nový život.“

Lidé v nemocnici o mně začali mluvit jako o hrdince. Ale já se tak necítila. Každý den kolem nás umírají lidé jen proto, že není dost dárců. Proč je v Česku stále tolik strachu z darování orgánů? Proč je solidarita tak vzácná?

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Ano, bez váhání. Ale kolik z nás by mělo odvahu udělat totéž? Co byste udělali vy na mém místě?