Dar, který změnil dva životy: Příběh o odvaze, bolesti a naději

„Paní Hano, prosím vás… Matýsek už to dlouho nevydrží. Všichni v rodině jsme byli testovaní, nikdo z nás není vhodný dárce. Vy jste poslední naděje.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Seděla jsem tehdy v sesterně na dětském oddělení v nemocnici v Plzni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Matýsek, desetiletý kluk s očima jako studánky a úsměvem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den, ležel za sklem JIPky napojený na přístroje. Jeho maminka, paní Novotná, mě držela za ruku tak pevně, až mi zbělaly klouby.

„Já… já nevím,“ šeptla jsem tehdy. V hlavě mi vířily otázky: Co když to nezvládnu? Co když přijdu o práci? Co na to řekne moje rodina?

Je mi třicet osm let. Pracuji jako zdravotní sestra už patnáct let. Mám dvě děti – Aničku a Tomáška – a manžela Petra. Vždycky jsem věřila, že moje práce má smysl, ale nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před takovým rozhodnutím.

Když jsem přišla domů a řekla Petrovi, co se stalo, ztuhl. „Hani, to přece nemůžeš myslet vážně! Máš vlastní děti! Co když se ti něco stane?“

„Ale co když se něco stane Matýskovi?“ vyhrkla jsem. „On nemá nikoho jiného.“

Následující dny byly peklo. Máma mi volala každý večer: „Haničko, prosím tě, neblázni! Vždyť jsi vždycky byla ta rozumná.“ Anička se mě ptala: „Mami, budeš pak pořád stejná?“ Tomášek se schovával v pokoji a nechtěl se mnou mluvit.

V práci na mě kolegyně koukaly jako na blázna. Jedna z nich, Lenka, si mě vzala stranou: „Víš vůbec, do čeho jdeš? Tohle není jen tak. Můžeš mít komplikace… A co když tě pak nemocnice vyhodí? Vždyť už teď máme málo lidí.“

Ale já jsem nemohla spát. Každou noc jsem viděla Matýska – jeho bledou tvář, jak se snaží usmát na maminku, i když ho všechno bolí. Viděla jsem paní Novotnou, jak tiše pláče na chodbě.

Nakonec jsem šla za primářem. „Pane doktore, chci být dárce. Udělejte mi testy.“

Byla jsem vhodná. Když mi to řekli, rozbrečela jsem se štěstím i strachem zároveň.

Operace byla domluvená na začátek dubna. Dny předtím byly jako ve snu – balila jsem dětem svačiny, chodila do práce, ale všechno bylo jakoby za mlhou. Petr se mnou skoro nemluvil. Jen jednou v noci mě objal a zašeptal: „Já tě nechci ztratit.“

Den operace byl nejdelší v mém životě. Ležela jsem na operačním sále a slyšela tlumené hlasy lékařů. Když jsem se probudila, první co jsem ucítila byla bolest – ostrá a neúprosná. Ale pak přišla úleva: přežila jsem.

Matýsek byl na druhém konci chodby. První dny po operaci byly těžké – horečky, bolesti, strach z odmítnutí orgánu. Ale pak přišla zpráva: „Ledvina funguje.“

Poprvé po týdnu mě pustili za Matýskem. Seděl na posteli a v ruce držel plyšového medvěda. Když mě uviděl, rozběhl se ke mně a objal mě tak silně, jak jen mohl.

„Děkuju, teto Hano,“ šeptal.

Rozplakala jsem se.

Ale tím to neskončilo. Doma mě čekala tichá domácnost. Petr byl odtažitý, děti zmatené. Máma mi přestala volat úplně.

Začala jsem mít výčitky. Byla jsem unavená, bolela mě jizva i duše. V práci mi dali méně směn – prý abych si odpočinula, ale cítila jsem, že už nejsem vítaná jako dřív.

Jednou večer přišla Anička do ložnice a sedla si ke mně na postel.

„Mami… bojím se o tebe. Ale zároveň jsem na tebe pyšná.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době pocítila klid.

Petr mi po čase řekl: „Možná jsem byl sobec. Ale bál jsem se tě ztratit víc než čehokoliv jiného.“

Matýsek se uzdravoval rychleji než kdokoliv čekal. Jeho maminka mi psala každý týden – posílala fotky z výletů, děkovala za každý nový den.

Začali mě zvát na besedy o dárcovství orgánů. Lidé mi psali dopisy – někteří děkovali, jiní mě odsuzovali za to, že jsem riskovala vlastní rodinu kvůli cizímu dítěti.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest a samotu? A pak si vzpomenu na Matýskův smích a vím, že ano.

Ale ptám se vás: Kde je hranice mezi obětavostí a nezodpovědností? Měla bych právo riskovat vše pro cizí dítě? Co byste udělali vy?