Dárek, který roztrhl naši rodinu: Jak jsem přišla o všechno kvůli dobrému úmyslu

„Tohle jsi neměla dělat, Ivano! Co sis myslela?“ křičela na mě máma, zatímco táta stál v rohu obýváku s rukama zkříženýma na prsou a díval se na mě pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Všechno to začalo tím zatraceným dárkem. Byla sobota večer, venku padal sníh a já jsem se snažila zachránit naši rodinu.

Vždycky jsem byla ta, která se snažila urovnávat spory. Po smrti babičky jsme se s mámou a tátou začali odcizovat. Bratr Petr se odstěhoval do Brna a volal jen zřídka. Máma byla pořád podrážděná, táta mlčel a já jsem měla pocit, že se dusím v tichu našeho bytu na Jižním Městě. Když jsem v knihkupectví narazila na starý rodinný fotoalbum, napadlo mě, že by to mohl být ten správný dárek k maminým narozeninám. Nejen album, ale i dopis, kde každý z nás napíše vzpomínku na babičku a na to, co pro nás znamenala rodina.

Přesvědčila jsem Petra, aby mi poslal pár řádků. Sama jsem napsala dlouhý dopis a poprosila tátu, aby přidal něco svého. Odmítl. „Na co to je? Stejně už je všechno pryč,“ zavrčel a zabouchl za sebou dveře do ložnice. Máma si všimla mého snažení a jen pokrčila rameny: „Nech to být, Ivano.“

Ale já jsem nechtěla nechat být nic. V den maminých narozenin jsem slavnostně předala album zabalené v modrém papíru. Máma ho otevřela a chvíli mlčky listovala stránkami. Pak se zastavila u stránky, kde byl dopis od Petra. Najednou zbledla.

„Tohle… tohle jsi četla?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Ne, mami, Petr mi to poslal pro tebe…“

Máma začala číst nahlas: „Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsi mi řekla pravdu o tátovi…“

V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Táta zbledl a máma začala plakat. Já jsem nechápala, co se děje.

„Co to má znamenat?“ obrátil se táta na mámu.

„Nic! To je jen… Petr si něco špatně pamatuje!“ vykoktala máma.

Ale táta už byl rudý vzteky. „O jaké pravdě to mluví? Co jsi mu řekla?“

Máma se rozplakala ještě víc a já jsem poprvé v životě viděla svého otce tak zlomeného. „Řekla jsem mu… že nejsi jeho biologický otec,“ zašeptala.

V tu chvíli mi došlo, co jsem způsobila. Dárek, který měl spojit naši rodinu, ji roztrhl na kusy. Táta odešel z bytu a práskl za sebou dveřmi tak silně, až se otřásla okna. Máma se zhroutila na gauč a já tam stála jako socha.

Další dny byly jako zlý sen. Táta se nevracel domů, Petr mi nebral telefon a máma jen tiše plakala v kuchyni. Sousedka paní Novotná mi přinesla koláč a šeptem se ptala, co se u nás děje. Neměla jsem sílu jí odpovědět.

Jednoho večera jsem našla mámu sedět u stolu s dopisem v ruce. „Ivano, proč jsi to musela vytahovat? Některé věci mají zůstat zakopané,“ řekla tiše.

„Já jsem nevěděla… Chtěla jsem jen…“ rozplakala jsem se.

„Vždycky všechno zachraňuješ, ale někdy tím všechno zničíš,“ řekla máma tvrdě.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o své rodině, o tom, jestli mám právo snažit se něco napravovat. Ve škole jsem nebyla schopná soustředit se na výuku, kamarádka Jana mě tahala ven na kafe, ale já jen mlčky seděla a zírala do hrníčku.

Jednou večer mi přišla SMS od Petra: „Proč jsi to udělala? Teď už nemám nikoho.“

Odpověděla jsem mu dlouhým omluvným textem, ale už nikdy mi neodpověděl.

Táta se po týdnu vrátil domů – šedivější a starší o deset let. S mámou spolu nemluvili. Já jsem chodila po bytě jako duch a snažila se být neviditelná.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu – poprvé od té osudné oslavy. Máma mlčky krájela chleba, táta si četl noviny a já sbírala odvahu něco říct.

„Promiňte mi to,“ zašeptala jsem.

Táta vzhlédl: „Není co odpouštět. Každý jsme udělali chybu.“

Ale věděla jsem, že už nic nebude jako dřív.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Petr stále nekomunikuje s nikým z nás. Máma je uzavřená do sebe a táta tráví večery o samotě na balkoně s cigaretou v ruce.

Každý den si kladu otázku: Je lepší žít v nevědomosti a klamu, nebo znát pravdu za každou cenu? A patřím vůbec ještě do téhle rodiny?