Dědeček Karel a láska za plotem: Nový začátek v sedmdesáti dvou

„To snad nemyslíš vážně, dědo!“ křičela jsem na Karla, když mi oznámil, že se bude ženit. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Babička Anna byla mrtvá teprve rok. Její hrníček s modrými puntíky ještě stál na polici, její šátek visel na věšáku. A on – můj děda, který celý život tvrdil, že už nikdy nikoho nebude milovat – teď seděl u stolu naproti mně a s rozpačitým úsměvem mi sděloval, že si vezme Marii od vedle.

„Vím, že je to rychlé, Jitko,“ řekl tiše a upřeně se na mě díval. „Ale já už nechci být sám. Marie mi rozumí. Pomohla mi, když mi bylo nejhůř.“

Vzpomněla jsem si na pohřeb. Jak jsme všichni stáli v dešti na hřbitově v naší malé vesnici u Benešova, jak děda držel mou ruku a plakal. Tehdy jsem si myslela, že už nikdy nebude šťastný. Ale teď? Teď jsem měla pocit zrady. Jako by babičku zradil.

„A co řekne teta Alena? A co Tomáš? Myslíš, že tohle někdo pochopí?“ vyhrkla jsem.

Děda jen pokrčil rameny. „Možná ne hned. Ale já už nemám tolik času čekat.“

Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s dědou chodili na houby, jak mě učil jezdit na kole, jak se smál babiččiným vtipům. A teď měl být jeho životní partnerkou někdo jiný? Marie, která bydlela za plotem celý můj život, vdova po panu Novotném, která pekla nejlepší bábovku ve vsi?

Další dny byly plné napětí. Teta Alena odmítala s dědou mluvit. Můj bratr Tomáš se mu vyhýbal. Dokonce i sousedé začali šeptat – prý je to ostuda, vdovec a vdova takhle brzy dohromady. Jen děda chodil po dvoře s klidem v očích, který jsem u něj dlouho neviděla.

Jednoho odpoledne jsem šla kolem plotu a slyšela jsem Mariin hlas: „Karle, neboj se. Oni to časem pochopí.“

Zastavila jsem se a dívala se skrz větve šeříku. Děda seděl u Mariina stolu, držel ji za ruku a usmíval se. V tu chvíli jsem poprvé pocítila něco jiného než vztek – možná smutek, možná závist? Chtěla jsem taky někoho, kdo by mě držel za ruku, když je mi těžko.

Svatba byla malá. Jen pár lidí z vesnice, já, Tomáš a nakonec i teta Alena přišla – i když celou dobu mlčela a tvářila se kysele. Děda měl na sobě svůj starý oblek a Marie měla modré šaty, které jí šila její dcera. Když si vyměňovali prstýnky v malé kapli za vsí, viděla jsem v jejich očích slzy i radost.

Po svatbě jsme šli všichni k Marii domů na koláče a kávu. Seděli jsme kolem stolu a poprvé po dlouhé době jsme se smáli. Děda vyprávěl historky z mládí, Marie nám ukazovala staré fotografie. Teta Alena nakonec přiznala: „Víš co, Karle? Anna by ti to asi přála. Hlavně buď šťastný.“

Ale nebylo to všechno růžové. Ve vsi se pořád šeptalo. Jednou večer přišla Marie domů uplakaná – někdo jí do schránky hodil anonymní dopis: „Hanba vám! Ani rok po smrti manžela a už si vodíte cizího chlapa!“ Děda byl vzteky bez sebe. Chtěl jít do hospody a udělat pořádek, ale Marie ho zastavila: „Nech to být, Karle. Lidi si zvyknou.“

Já sama jsem dlouho bojovala s tím, co cítím. Byla jsem naštvaná na dědu i na Marii, ale zároveň jsem viděla, jak jsou spolu šťastní. Jednou večer jsem seděla s dědou na lavičce před domem a zeptala se ho: „Nebojíš se, že tě lidi odsoudí?“

Děda se usmál: „Jitko, víš kolik let jsem žil podle toho, co si myslí ostatní? Teď už chci žít podle sebe.“

A tehdy mi to došlo – celý život jsme byli zvyklí obětovat svoje štěstí pro klid v rodině nebo kvůli tomu, co řeknou sousedé. Ale možná je čas začít žít jinak.

Postupně jsme si na Marii zvykli všichni. Naučila mě péct její pověstnou bábovku, Tomáš jí pomáhal na zahradě a teta Alena s ní chodila na procházky do lesa. Děda byl šťastnější než kdy dřív – smál se, zpíval si při práci a dokonce začal psát básničky.

Jednoho večera jsme seděli všichni spolu u stolu a já si uvědomila, že naše rodina je zase pohromadě – jen trochu jinak než dřív.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho přijmout změnu? Proč máme strach pustit do života něco nového? Možná bychom měli častěji myslet na to, co nás skutečně dělá šťastnými.