Dědictví bez závěti: Když se rodina rozpadá

„Tohle není fér, Tomáši! Ty ses o tátu nestaral ani jediný den, a teď si přijdeš pro půlku domu?“ křičím na něj přes stůl, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. V kuchyni je dusno, i když venku prší a okna se mlží. Tomáš stojí naproti mně, opřený o rám dveří, a vypadá, jako by ho to vůbec nebolelo.

„Martino, já mám na to právo. Je to i můj dům. Táta nezanechal závěť, takže je to jasné,“ odpoví klidně, skoro až lhostejně. Jeho hlas mě bodá do srdce. Vždycky byl ten silnější, ten, kdo odešel do Prahy za lepším životem a na nás doma zapomněl. Já jsem zůstala. Já jsem tátu vodila na kontroly, vařila mu polévky, když už nemohl jíst nic jiného, a držela ho za ruku, když umíral.

Vzpomínám si na poslední večer s tátou. Seděla jsem u jeho postele a on mi šeptal: „Martinko, děkuju ti za všechno. Jsi moje holka.“ Chtěla jsem slyšet víc, chtěla jsem slyšet, že dům je můj, že ví, jak moc jsem pro něj obětovala. Ale on už neměl sílu mluvit dál.

Tomáš mezitím vytahuje z batohu nějaké papíry. „Mám tu návrh na rozdělení majetku. Pokud mi vyplatíš polovinu hodnoty domu, můžeš tu zůstat. Jinak to budeme muset prodat.“

„A kde mám vzít tolik peněz? Víš vůbec, kolik stojí život? Já tu mám práci v knihovně za patnáct tisíc měsíčně! Tys nikdy nepochopil, co znamená starat se o druhého člověka,“ vyhrknu zoufale.

Tomáš se na chvíli zarazí a podívá se z okna. „Já vím, že jsi toho hodně obětovala. Ale já jsem taky jeho syn.“

V tu chvíli se mi vybaví všechny ty roky samoty. Když máma odešla s jiným mužem a Tomáš se odstěhoval do Prahy, zůstali jsme s tátou sami dva. Byla jsem mu vším – dcerou, pečovatelkou i oporou. Nikdy jsem si nestěžovala. Jenže teď mám pocit, že mě život trestá za to, že jsem byla věrná rodině.

„A co kdybych ti nabídla něco jiného?“ zeptám se po chvíli ticha. „Můžu ti splácet menší částky každý měsíc. Nebo ti dám náš starý pozemek u řeky.“

Tomáš zavrtí hlavou. „Potřebuju peníze hned. Mám v Praze dluhy.“

Zoufale přemýšlím, co dělat. V hlavě mi běží vzpomínky na dětství – jak jsme s Tomášem stavěli bunkr na zahradě, jak jsme s tátou chodili na houby do lesa za Plzní. Teď je všechno pryč.

Večer sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotografie. Táta se směje na jedné z nich, drží mě za ruku a Tomáš stojí vedle nás s rozcuchanými vlasy. Slzy mi stékají po tváři.

Druhý den ráno přijde Tomáš znovu. „Martino, nechci ti ublížit. Ale potřebuju začít znovu. Pokud dům prodáme, dostaneš aspoň něco.“

„A co já? Kam půjdu? Tohle je můj domov!“ vykřiknu zoufale.

Tomáš mlčí. Vím, že ho to taky bolí, ale jeho život je jinde. Má přítelkyni v Praze, práci v reklamce a sny o vlastním bytě.

Začnu obvolávat známé a hledat pomoc. Volám tetě Janě do Klatov: „Teto, Tomáš chce prodat dům…“

„Martinko, bojuj! Je to tvoje! On nemá právo ti všechno vzít,“ povzbuzuje mě teta.

Ale zákon je jasný – bez závěti máme oba nárok na polovinu.

Začínám psát dopis Tomášovi:

„Milý Tomáši,
vím, že jsi měl těžký život a že potřebuješ začít znovu. Ale prosím tě – nech mi aspoň čas najít řešení. Nechci přijít o všechno najednou…“

Odpověď přijde rychle: „Martino, domluvme se lidsky. Dej mi do konce léta zálohu a pak uvidíme.“

Začínám shánět půjčku v bance – ale s mým platem mi nikdo nepůjčí dost.

Jednou večer sedím s kamarádkou Lenkou v hospodě U Švejka.

„Proč jsou lidi takoví? Proč rodina znamená jen peníze?“ ptám se jí zoufale.

Lenka mě obejme: „Protože lidi zapomínají na to důležité. Ale ty jsi silná, Martino.“

Dny plynou a já cítím čím dál větší beznaděj. Přemýšlím o tom, jestli má cenu bojovat dál nebo všechno pustit a začít znovu někde jinde.

Nakonec sedím s Tomášem naposledy u kuchyňského stolu.

„Tomáši… vzpomínáš si na naše dětství? Na tátu? Opravdu chceš, abych přišla o všechno?“

Tomáš sklopí oči: „Nevím… Možná bych měl být větší bratr.“

Odchází a já zůstávám sama v domě plném vzpomínek a nejistoty.

Někdy si říkám – opravdu je spravedlnost vždycky spravedlivá? A co byste udělali vy na mém místě?