Dědictví, které roztrhalo naši rodinu: Příběh o penězích, lásce a zradě

„Takže ty si myslíš, že ty peníze jsou jen tvoje? Že když jsi vdaná za našeho Filipa, tak už nejsi součást rodiny?“ zasyčela na mě tchyně, paní Novotná, zatímco jsem v kuchyni nervózně míchala kávu. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Bylo to přesně měsíc po pohřbu babičky Novotné. Její starý byt v Dejvicích jsme s Filipem a jeho sestrou Martinou prodali, protože nikdo z nás tam nechtěl bydlet a navíc bylo jasné, že by se o něj jen hádalo. Dohodli jsme se – nebo jsem si to aspoň myslela – že peníze rozdělíme rovným dílem mezi všechny dědice: Filipa, Martinu a jejich matku. Já sama jsem nikdy nečekala nic, byla jsem jen Filipova žena, ale babička mě měla ráda a v závěti mě uvedla jako jednu z dědiček.

Jenže od té doby, co peníze přišly na účet, se všechno změnilo. Tchyně začala být podezřívavá, Martina mi přestala volat a Filip byl najednou pořád v práci. Všichni se tvářili, že je všechno v pořádku, ale napětí by se dalo krájet.

Jednoho večera, když jsem přišla domů z práce, seděla tchyně u našeho stolu a popíjela kávu. Filip byl někde pryč. „Petro,“ začala bez pozdravu, „myslím, že bychom si měly promluvit o těch penězích.“

„O jakých penězích?“ snažila jsem se hrát nechápavou.

„No přece o těch z bytu. Ty jsi přece součást rodiny. A v naší rodině platí, že co je jednoho, je všech. Takže tvoje peníze jsou vlastně naše peníze.“

Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a nevěděla, co říct. Vždycky jsem si myslela, že rodina znamená podporu a lásku, ne účetnictví a rozdělování majetku. Ale paní Novotná měla jiný názor.

„Myslím, že by bylo fér, kdybys nám tu svoji část prostě předala. Vždyť jsi ji dostala jen proto, že jsi Filipova žena,“ pokračovala.

„Ale babička mě měla ráda…“ začala jsem tiše.

„To je jedno! Kdybys nebyla s Filipem, nikdy bys nic nedostala!“ skočila mi do řeči.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se nadechla a řekla: „Tohle není fér. Babička rozhodla takhle a já její přání respektuju.“

Tchyně vstala od stolu a práskla dveřmi. Ještě dlouho po jejím odchodu jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Další dny byly ještě horší. Martina mi poslala SMS: „Doufám, že si ty prachy užíváš. My s mámou máme teď dost starostí.“ Filip se mi vyhýbal pohledem a když jsem se ho zeptala, co se děje, jen pokrčil rameny: „Nechci se do toho plést.“

Začala jsem mít pocit, že jsem v tom sama. Moje vlastní rodina – rodiče z Moravy – mi říkali, ať si z toho nic nedělám, že peníze nejsou všechno. Ale já věděla, že tady nejde jen o peníze. Šlo o důvěru, o vztahy, o to, jestli mě tahle rodina vůbec někdy přijala mezi sebe.

Jednoho večera jsem se rozhodla zajít za Martinou domů. Otevřela mi s ledovým výrazem ve tváři.

„Co chceš?“ zeptala se bez pozdravu.

„Martino… já nechci, aby nás tohle rozdělilo. Vždyť jsme byli skoro jako sestry…“

„To si myslíš ty,“ odsekla. „Ale ve skutečnosti jsi vždycky byla jen ta cizí.“

Ta slova mě bodla do srdce víc než cokoliv jiného. Odešla jsem s pláčem a doma jsem se sesypala Filipovi do náruče.

„Proč mi to děláte?“ ptala jsem se mezi vzlyky.

Filip mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím… prostě máma je taková… vždycky chtěla mít všechno pod kontrolou.“

„A co ty? Co chceš ty?“

Filip jen pokrčil rameny: „Já chci klid.“

Ale klid nepřišel. Tchyně začala rozšiřovat po rodině historky o tom, jak jsem je okradla. Na rodinných oslavách mě ignorovali nebo na mě házeli jedovaté poznámky. Přestala jsem tam chodit úplně.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má smysl v tomhle manželství zůstávat. Jestli má smysl bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje.

Jednou večer mi Filip řekl: „Možná by bylo lepší, kdybys jim ty peníze dala.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě pocítila opravdovou zradu.

„Takže mám koupit vaši lásku? To je podle tebe řešení?“

Filip mlčel.

Dnes sedím u okna našeho bytu a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím o tom všem – o babičce, která mě měla ráda takovou, jaká jsem byla; o rodině, která mě nikdy nepřijala; o manželovi, který radši mlčí než aby mě podpořil.

Stojí vůbec peníze za tohle všechno? Nebo je lepší odejít a začít znovu někde jinde? Co byste udělali vy na mém místě?