Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: Boj o budoucnost mého syna

„To nemyslíš vážně, Petro!“ vykřikla jsem a sevřela v ruce dopis od notáře. Déšť bubnoval na parapet našeho panelákového bytu v Modřanech a já cítila, jak se mi třesou kolena. „To jsou peníze pro našeho Filípka! Ne na novou kuchyň, kterou stejně nikdy nebudeme vlastnit!“

Petr se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který mě kdysi okouzlil, ale teď mě spíš rozčiloval. „Kláro, vždyť to je šance! Konečně můžeme žít jako lidi. Už žádné staré lino, žádné kapající kohoutky. A Filípek? Ten bude mít krásný pokojíček.“

Ale já věděla své. Byt byl stále psaný na Petrovu matku, paní Věru, která nám ho jen pronajímala za symbolickou cenu. A hlavně – Petr měl dvě děti z prvního manželství, Tomáše a Aničku. Jeho bývalá žena Jana mi nikdy nedala zapomenout, že jsem „ta druhá“. A teď, když se dozvěděla o dědictví, začala volat Petrovi každý den.

„Myslíš si, že je fér, aby tvoje nové dítě mělo všechno a Tomáš s Aničkou nic?“ slyšela jsem ji jednou křičet do telefonu. Petr se pak tvářil provinile a já cítila, jak se mezi nás vkrádá stín.

Dědictví po mé tetě bylo nečekané. 3,2 milionu korun – tolik peněz jsem nikdy neviděla pohromadě. Všichni kolem mě najednou měli plány: Petr chtěl rekonstrukci, moje máma chtěla, abych si něco odložila „na horší časy“, a tchyně Věra naznačovala, že bychom jí mohli přispět na opravu střechy.

Jednou večer jsem zaslechla Petra, jak telefonuje s Tomášem. „Neboj se, tati,“ říkal mu syn do telefonu. „Já vím, že Klára je hodná. Ale máma říká, že na nás zapomeneš.“

Seděla jsem v kuchyni a dusila slzy. Vždycky jsem chtěla být dobrá macecha. Snažila jsem se Tomášovi i Aničce pomáhat s úkoly, brala je na výlety do zoo i na zmrzlinu. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Jednoho dne přišla Jana osobně. Stála ve dveřích s rukama v bok a její pohled by dokázal rozpustit led. „Kláro,“ začala bez pozdravu, „myslím, že by bylo fér, kdybyste ty peníze rozdělili mezi všechny děti. Tomáš a Anička jsou taky Petrovy.“

Petr stál za mnou a mlčel. Čekala jsem, že se mě zastane. Že řekne: ‚To je Klářino dědictví!‘ Ale on jen sklopil oči.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „tohle je moje dědictví. Chci ho použít pro Filípka. Vy jste dostali dům po Petrovi rodičích, když jste se rozváděli.“

Jana se ušklíbla. „To byl polorozpadlý barák! A stejně jsme ho museli prodat.“

Ten večer jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím. Křičeli jsme na sebe tak hlasitě, že Filípek začal plakat ve svém pokojíčku. „Proč mi nikdy nevěříš?“ vyčítal mi Petr. „Proč myslíš jen na sebe?“

„Protože vím, jak to chodí! Ty bys ty peníze rozdal všem kolem a nám by nezbylo nic!“

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, Tomáš a Anička ke mně přestali mluvit úplně a Jana rozeslala po rodině zprávu, že jsem lakomá mrcha.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho nezaujatého. Paní doktorka mi řekla: „Kláro, musíte si stanovit hranice. To dědictví je vaše a vy máte právo rozhodnout.“

Ale jak to vysvětlit Petrovi? Jak vysvětlit Tomášovi a Aničce, že nechci být zlá? Jak ochránit Filípka před tím vším?

Jednoho dne přišel Petr domů s návrhem: „Co kdybychom koupili malý byt? Něco levného na okraji Prahy? Aspoň bychom měli něco svého.“

Zamrazilo mě. Znamenalo by to utratit skoro všechno dědictví – a co když přijdu o práci? Co když Filípek bude potřebovat drahou léčbu? Co když…

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o Petrovi, o našem manželství.

Jednou večer jsem seděla u Filípkovy postýlky a dívala se na jeho klidný spánek. Přemýšlela jsem: Je správné myslet jen na své dítě? Nebo bych měla být velkorysejší? Ale kdo bude myslet na Filípka, když ne já?

Petr mezitím dál snil o nové kuchyni a lepším životě pro všechny děti. Já jsem ale věděla, že pokud teď povolím, už nikdy nebudu mít klid.

A tak jsem udělala rozhodnutí: část peněz uložím na spoření pro Filípka a zbytek použiju na drobné opravy v bytě – ale žádné velké investice do cizího majetku.

Petr byl zklamaný. Tomáš a Anička mě přestali zdravit úplně. Jana mě pomlouvá po celé rodině.

Ale já vím jedno: udělala jsem to nejlepší pro svého syna.

Někdy v noci ale nemůžu spát a ptám se sama sebe: Opravdu jsem byla spravedlivá? Nebo jsem jen chránila sama sebe? Co byste udělali vy na mém místě?