Dědictví, které roztrhlo naši ulici: Jak jsme se stali nepřáteli přes noc

„To není možné! To musí být nějaký omyl!“ křičela paní Novotná, když notář přečetl poslední vůli paní Věry. Seděla jsem vedle Petra, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Celý život jsme žili v našem malém bytě na okraji Prahy a teď nám někdo odkázal vilu za desítky milionů korun. Všichni v místnosti na nás zírali, jako bychom byli zloději.

Petr mi stiskl ruku pod stolem. „Klid, Hanko,“ zašeptal. Ale já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Věra byla naše sousedka, stará paní, která žila sama. Pomáhali jsme jí s nákupy, občas jsme ji pozvali na kávu. Nikdy jsme si nemysleli, že by to mohlo vést k něčemu takovému.

Po návratu domů jsem se snažila uklidnit. Telefon ale začal zvonit. Nejprve to byla moje matka: „Hanko, co jste jí udělali? Proč by vám odkázala celý majetek?“ Pak volala sestra: „To si děláš srandu? Ty teď budeš milionářka?“ A nakonec i sousedka z vedlejšího domu: „To jste ji museli pěkně oblbnout, co?“

V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o všem, co se stalo. Věra byla osamělá, její rodina za ní skoro nechodila. My jsme jí nosili polévku, povídali si s ní o starých časech. Nikdy jsem ale netoužila po jejím majetku. Byla pro mě jako babička, kterou jsem nikdy neměla.

Druhý den ráno už před naším domem stáli novináři. „Paní Hanko, jak jste přesvědčila paní Věru, aby vám odkázala vilu?“ ptali se mě s kamerami v ruce. Zavřela jsem dveře a rozplakala se.

Petr byl naštvaný: „Tohle jsme nechtěli! Měli bychom to odmítnout.“ Ale já věděla, že by to bylo jako zradit Věřinu důvěru. V její poslední vůli stálo jasně: „Odkazuji svůj dům Haně a Petru Novotným za jejich laskavost a péči.“

Začaly chodit anonymní dopisy. „Zloději! Zneužili jste starou paní!“ psali nám lidé z ulice. Jednou nám někdo rozbil okno kamenem. Petr chtěl jít na policii, ale já ho zastavila: „To přejde. Musíme vydržet.“

Jednoho dne mě zastavila paní Novotná na ulici. „Myslela jsem si, že jste slušná holka,“ řekla s ledovým klidem. „Ale teď vidím, že jste stejná jako všichni ostatní – jdete jen po penězích.“

Chtěla jsem jí vysvětlit, že jsme Věru opravdu měli rádi, ale ona mě nenechala domluvit. „Moje matka vás ani pořádně neznala! Vy jste jí jen nosili polévku a už si myslíte, že si zasloužíte celý její život?“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Byla jsem opravdu tak špatná? Měla jsem odmítnout dědictví? Petr mě objal: „Nesmíš si to brát. Věra věděla, co dělá.“

Vila byla nádherná – vysoké stropy, starožitný nábytek, zahrada plná růží. Ale když jsme tam poprvé přišli, cítila jsem jen tíhu a smutek. V každém koutě byly vzpomínky na Věru – její fotografie s dětmi, dopisy od přátel, staré knihy.

Jednou večer jsem našla v šuplíku její deník. Otevřela jsem ho a četla: „Dnes za mnou přišla Hanka s polévkou. Povídaly jsme si o mém mládí. Je to hodná dívka – připomíná mi mou sestru.“ Slzy mi tekly po tváři. Věra nás opravdu měla ráda.

Ale tlak okolí neustával. Lidé přestali zdravit, děti na nás pokřikovaly na ulici. Moje matka mi řekla: „Měla bys to vrátit rodině. Takhle tě tu nikdo nebude mít rád.“

Začali jsme s Petrem uvažovat o prodeji vily a odstěhování se někam daleko. Ale pak jsem si uvědomila – proč bychom měli utíkat? Neudělali jsme nic špatného.

Jednoho dne přišla do vily paní Novotná s bratrem a začali nám vyhrožovat soudem. „Tohle nenecháme jen tak! Vy jste naši matku zmanipulovali!“ křičeli.

Najali si právníka a začal nekonečný kolotoč soudů a výslechů. Musela jsem dokazovat, že jsme Věru nezneužili, že jsme jí opravdu pomáhali z dobré vůle.

Byly to nejhorší měsíce mého života. Přestala jsem chodit do práce, bála jsem se vyjít ven. Petr mě držel nad vodou: „Musíme to vydržet kvůli Věře.“

Nakonec soud rozhodl v náš prospěch – poslední vůle byla platná a nebyly žádné důkazy o nátlaku nebo manipulaci.

Ale radost byla hořká. Ztratili jsme přátele, sousedé nás stále nenáviděli a naše rodiny se rozpadly.

Sedím teď v prázdné vile a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Proč lidé tak snadno uvěří nejhoršímu? A je možné někdy znovu najít klid tam, kde vás všichni považují za viníka?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec žít s takovým dědictvím?