Dědictví po babičce: Proč jsem pro ni byla neviditelná?

„To je neuvěřitelný! Jak můžeš být tak slepá, babi?“ vyhrkla jsem, když jsem se dozvěděla, že celý její pražský byt odkázala mé sestřenici Lucii. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Mamka jen tiše seděla u stolu a upřeně zírala do hrnku s kávou. „Klid, Viktorie,“ zašeptala. Ale jak mám být klidná? Celý život jsem se snažila být dobrá vnučka, ale babička mě vždycky přehlížela, jako bych byla vzduch.

Vzpomínám si na dětství v našem paneláku na Proseku. Každou neděli jsme chodili k babičce na oběd. Lucie dostala vždycky nejlepší řízek a já jen okraj masa. „Ty jsi přece ještě malá, tobě to stačí,“ říkala babička a pohladila Lucii po vlasech. Mně nikdy vlasy nehladila. Táta se tvářil, že to nevidí, a máma jen stiskla rty. Vždycky jsem doufala, že si mě babička jednou všimne, že mě pochválí za jedničku z matematiky nebo za vítězství v recitační soutěži. Ale nikdy se to nestalo.

Když jsem byla starší, začala jsem si všímat, že babička dává Lucii i peníze na brigády nebo jí kupuje drahé dárky k narozeninám. Já dostala ponožky nebo levnou kosmetiku z drogerie. „Viki, nebuď nevděčná,“ napomínala mě máma, když jsem si postěžovala. „Babička je stará, má své zvyky.“ Ale proč ty zvyky vždycky znamenaly, že já jsem ta méněcenná?

Když babička onemocněla a skončila v nemocnici na Vinohradech, chodila jsem za ní každý den po škole. Lucie přišla jednou za týden a ještě si stěžovala na zápach dezinfekce. Přinesla jsem babičce knížky a ovoce, četla jí nahlas a pomáhala jí s jídlem. „Děkuju,“ řekla mi jednou bezvýrazně. To bylo všechno.

Po její smrti jsme se všichni sešli u notáře. Bylo nás tam osm – já, máma, táta, teta Alena s Lucií a její mladší sestrou Barborou, strýc Petr s manželkou a synem Tomášem. Notář otevřel obálku a začal číst závěť. „Byt v Praze 8 odkazuji své vnučce Lucii Novotné…“ Zbytek už jsem nevnímala. Srdce mi bušilo až v krku. Proč? Proč zase ona?

Po schůzce jsme šli s mámou domů mlčky. Táta řídil a celou cestu ani nepromluvil. Doma jsem bouchla dveřmi od pokoje a rozbrečela se do polštáře. Za chvíli přišla máma a sedla si ke mně na postel.

„Viki, já vím, že tě to bolí,“ začala opatrně. „Ale babička byla vždycky… no… zvláštní.“

„To není fér! Já jsem pro ni taky rodina! Proč mě nikdy neměla ráda?“

Máma jen pokrčila rameny. „Možná to souvisí s tím, jak se kdysi pohádala s tátou kvůli tvému jménu. Chtěla, abys byla Alena po ní, ale my jsme ti dali Viktorie.“

Tak proto? Celý život mě trestala za něco, co jsem nemohla ovlivnit? Za rozhodnutí mých rodičů?

Následující týdny byly plné napětí. Lucie se chlubila novým bytem na Instagramu a zvala kamarády na kolaudačku. Teta Alena mi poslala SMS: „Viki, doufám, že to chápeš. Babička měla Lucii prostě nejradši.“ Chápu? Nechápu vůbec nic.

Začala jsem se vyhýbat rodinným setkáním. Táta byl zamlklý a máma se snažila udržet klid v domácnosti. Jednou večer přišla druhá babička – mamčina maminka – s koláčem a sedla si ke mně do pokoje.

„Víš, Viki,“ řekla tiše, „já nechci, aby ses cítila odstrčená. Proto až jednou odejdu já, všechno rozdělím mezi tebe a tvého bratrance spravedlivě.“

Rozbrečela jsem se znovu – tentokrát úlevou i smutkem zároveň.

Jednoho dne jsem potkala Lucii na ulici před jejím novým domem. Stála tam s klíči v ruce a smála se do telefonu.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše.

„Ahoj Viki,“ odpověděla rozpačitě.

„Gratuluju k bytu,“ procedila jsem mezi zuby.

Lucie sklopila oči. „Víš… já za to nemůžu. Taky mi to přijde divný.“

„Aspoň že to víš,“ řekla jsem a odešla pryč.

Dny plynuly a já se snažila najít smysl v tom všem. Proč někdo miluje jedno dítě víc než druhé? Proč rodina dokáže tolik zranit? Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami ve škole i na internetu – zjistila jsem, že nejsem sama.

Možná nikdy nezískám odpověď na to, proč mě babička přehlížela. Ale jedno vím jistě: rodina by měla být o lásce a spravedlnosti – ne o závisti a křivdách.

Říkám si: Je možné někdy odpustit takovou nespravedlnost? Nebo nás rodinné křivdy pronásledují celý život?