Dědictví ticha: Rodina na rozcestí

„Tohle není fér! Jak to mohla udělat?“ slyším sama sebe šeptat v kuchyni, zatímco Petr sedí v obýváku s hlavou v dlaních. Jeho ramena se třesou a já vím, že tentokrát už to není jen únava z práce. Je to něco hlubšího, něco, co se v naší rodině dusilo roky – a dnes to vybuchlo.

Všechno začalo tím dopisem. Tchyně, paní Novotná, svolala celou rodinu do svého bytu na Vinohradech. Bylo to zvláštní – nikdy nás takhle všechny najednou nepozvala. Petr byl nervózní už od rána. „Myslíš, že se něco děje?“ ptal se mě, když si potřetí rovnal košili. Snažila jsem se ho uklidnit: „Třeba jen slaví výročí.“ Ale v koutku duše jsem cítila, že to nebude obyčejné setkání.

Když jsme dorazili, v obýváku už seděla jeho sestra Jana s manželem Tomášem a jejich dvěma dětmi. Tchyně měla na stole připravený štrúdl a kávu, ale nikdo se nesmál. Všichni čekali. Pak si paní Novotná odkašlala a vytáhla z kabelky složku s papíry.

„Chtěla bych dneska rozdělit svůj majetek, dokud jsem ještě při smyslech,“ začala bez obalu. „Vím, že to není jednoduché, ale chci mít klid.“

Petr ztuhl. Já taky. Jana se usmála, jako by už věděla, co přijde.

Tchyně četla nahlas: „Byt na Vinohradech připadne Janě a Tomášovi. Chatu na Sázavě dostanou jejich děti. Úspory na účtu – ty jsou pro Janu.“ Pak se na chvíli odmlčela a podívala se na Petra. „Tobě, Petře, dávám jen památeční hodinky po dědovi.“

V místnosti zavládlo ticho. Petr zbledl. Já cítila, jak mi buší srdce až v krku. Jana se dívala do stolu, Tomáš si odkašlal. Nikdo nic neřekl.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil jako robot. Doma si sedl do křesla a dlouho jen zíral do prázdna. Nakonec zašeptal: „Proč? Co jsem jí udělal?“

Nevěděla jsem, co říct. Vždycky byl ten hodný syn – pomáhal s nákupy, opravoval jí pračku, když bylo potřeba. Jana se o nic nestarala, ale vždycky byla ta oblíbená.

Večer jsem volala své mámě. „Mami, co mám dělat? Mám mlčet? Nebo se mám za Petra postavit?“

Máma chvíli mlčela a pak řekla: „Tohle je mezi nimi. Ale jestli tě to trápí, měla bys to říct nahlas.“

Další dny byly plné napětí. Petr byl uzavřený, nechtěl o tom mluvit. Já cítila vztek i bezmoc zároveň. Když jsem šla pro děti do školy, potkala jsem Janu na ulici.

„Marie… já za to nemůžu,“ začala hned omluvně.

„Ale věděla jsi to?“ zeptala jsem se přímo.

Sklopila oči: „Maminka mi to řekla už před měsícem. Prý si myslí, že Petr má dost – má přece tebe a děti.“

„A ty sis myslela co?“

„Že je to nespravedlivé… Ale co jsem měla dělat?“

Šla jsem domů s pocitem zrady a smutku zároveň. Večer jsem to nevydržela a začala o tom s Petrem mluvit.

„Musíš jí to říct! Musíš jí říct, jak ti ublížila!“ naléhala jsem.

Petr jen zavrtěl hlavou: „Nechci ji vidět. Nechci už nic slyšet.“

Ale já nemohla spát. Přemítala jsem, jestli mám zavolat tchyni a říct jí svůj názor. Nebo jestli mám mlčet a nechat to být – vždyť je to její rozhodnutí.

Začaly hádky i mezi mnou a Petrem. On chtěl zapomenout, já chtěla spravedlnost.

Jednou večer přišla sms od tchyně: „Petře, přijď prosím za mnou.“

Petr dlouho váhal, ale nakonec šel. Čekala jsem doma jako na trní.

Vrátil se pozdě večer, oči červené od slz.

„Řekla mi, že mě nikdy neměla tak ráda jako Janu,“ vydechl zlomeně. „Že prý jsem byl vždycky moc tichý a uzavřený…“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Od té doby je mezi námi ticho – nejen mezi mnou a tchyní, ale i mezi mnou a Petrem. Každý den přemýšlím: Měla jsem zasáhnout víc? Nebo je lepší mlčet? Co byste udělali vy na mém místě?