Dědictví v sázce: Když rodina pečuje jen kvůli závěti

„Tati, musíš se napít, slyšíš mě?“ Janin hlas byl ostrý, skoro až netrpělivý, když mi přikládala sklenici ke rtům. V tu chvíli jsem měl pocit, že se dusím nejen horkem, ale i vlastní slabostí. Petr, její muž, stál opodál a nervózně poklepával prsty o stůl. „Zavoláme sanitku, tohle už není normální,“ rozhodla Jana a aniž by čekala na mou odpověď, sáhla po mobilu.

V nemocnici to šlo ráz na ráz. Lékařka mě prohlédla a řekla: „Pane Novotný, máte štěstí, že vás dcera přivezla včas. S takovým tlakem jste mohl klidně zkolabovat.“ Jana se na mě vítězoslavně podívala, jako by čekala pochvalu. Petr mezitím vyřizoval papíry na recepci a já si všiml, jak se nenápadně ptá sestřičky na délku hospitalizace.

První noc v nemocnici jsem nemohl spát. Hlavou mi běžely vzpomínky na dětství Jany i mého syna Tomáše. Vždycky jsem se snažil být spravedlivý otec, i když po smrti manželky to bylo těžké. Jana byla vždycky ta zodpovědná, Tomáš spíš bohém. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu přemýšlet, jestli mě děti navštěvují z lásky, nebo kvůli tomu, co po mně zůstane.

Druhý den přišla Jana s Petrem znovu. „Tati, musíme si promluvit o tvém bytě,“ začala opatrně. „Víš, kdyby se ti něco stalo…“ Zarazila se a podívala se na Petra. Ten pokračoval: „Myslíme to dobře. Byt je velký a ty už jsi sám. Mohli bychom ti pomoct s prodejem a najít něco menšího.“

„A co Tomáš?“ zeptal jsem se tiše.

Jana protočila oči: „Tomáš? Ten se o tebe nestará! Ani nezavolá. My jsme tady každý den.“

V tu chvíli jsem ucítil zvláštní chlad. Bylo to poprvé, co jsem si připustil, že jejich starost není tak nezištná, jak jsem si přál věřit.

Po týdnu mě propustili domů. Jana s Petrem mi pomáhali s nákupy i úklidem, ale pokaždé přišla řeč na byt nebo peníze. Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni:

„Kdybychom ten byt prodali, mohli bychom splatit hypotéku,“ šeptal Petr.

„Musíme ho přesvědčit,“ odpověděla Jana.

V tu chvíli mi došlo, že nejsem pro ně tatínek, ale spíš klíč k lepšímu životu.

Rozhodl jsem se jednat. Zavolal jsem Tomášovi. Přijel hned druhý den na starém kole a přinesl mi domácí koláč. Povídali jsme si dlouho do noci o všem možném – o mámě, o jeho práci v knihovně i o tom, jak je těžké žít s pocitem, že nikdy nebyl dost dobrý.

„Tati, já vím, že nejsem jako Jana. Ale mám tě rád,“ řekl tiše.

Toho večera jsem se rozhodl změnit závěť. Druhý den ráno jsem šel sám k advokátovi. Seděl jsem v čekárně a třásly se mi ruce. Advokátka byla mladá žena s laskavým pohledem.

„Pane Novotný, chcete změnit závěť?“ zeptala se.

Přikývl jsem a vyprávěl jí celý příběh – o Janě a Petrovi, o Tomášovi i o svých obavách.

„Tohle není neobvyklé,“ řekla tiše. „Mnoho seniorů zažívá podobné věci.“

Změnil jsem závěť tak, aby byl byt rozdělen spravedlivě mezi obě děti a část peněz šla na charitu. Cítil jsem úlevu i smutek zároveň.

Když jsem to Janě oznámil, byla vzteklá: „Po všem, co jsme pro tebe udělali? To myslíš vážně?“

Petr mlčel a jen skřípal zuby.

Tomáš mi později řekl: „Tati, udělal jsi správnou věc.“

Od té doby je mezi mnou a Janou napětí. Pomáhá mi méně často a Petr už vůbec nechodí. Tomáš mě navštěvuje častěji – někdy jen tak posedíme u čaje a mlčíme.

Někdy přemýšlím: Udělal jsem dobře? Je lepší být spravedlivý nebo milovaný? A co vlastně znamená rodina – krev nebo láska?

Co byste udělali vy na mém místě?