Den, kdy se mi obrátil svět vzhůru nohama: Ztracený telefon a nečekané setkání
„Kde je ten zatracený telefon?!“ vyhrkl jsem nahlas, když jsem si v dešti prohrabával kapsy u bundy. Lavička v pražském parku byla prázdná, jen kapky bubnovaly do dřeva. V hlavě mi vířily myšlenky: bez telefonu jsem ztracený. Mám na něm všechno – kontakty na rodiče v Ostravě, rozvrh přednášek, dokonce i poslední výplatu z brigády. Srdce mi bušilo až v krku.
„Hledáte tohle?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil ženu, která vypadala, jako by právě vystoupila z nějakého filmu – dlouhé tmavé vlasy, výrazné oči a v ruce můj starý mobil. „Našla jsem ho pod lavičkou,“ řekla a podala mi ho.
„Děkuju! To jste mi zachránila život,“ vydechl jsem s úlevou.
Usmála se, ale v jejím pohledu bylo něco zvláštního. „Jmenuju se Lucie,“ představila se. „Mimochodem, máte tam nezamčenou galerii fotek.“
Zrudl jsem. „To… ehm… to je jen pár rodinných fotek a nějaké poznámky ke zkouškám.“
Lucie se zasmála, ale pak zvážněla. „Víte, že někdo volal na ten telefon, když jsem ho našla? Nějaký muž. Zněl dost nervózně.“
Zamrazilo mě. Nikdo kromě rodičů a pár spolužáků mi nevolá. „Nepředstavil se?“
„Ne. Jen řekl: ‚Kde je?‘ a zavěsil.“
Celou cestu domů jsem přemýšlel, kdo to mohl být. Večer jsem zavolal mámě. „Mami, nevolal ti dnes někdo divný?“
„Ne, proč?“ odpověděla unaveně. „Tati je zase v práci přesčas, já mám migrénu…“
Povzdechl jsem si. Nechtěl jsem ji zatěžovat dalšími starostmi. V hlavě mi ale pořád zněla Luciina slova.
Dny plynuly a já se snažil soustředit na školu i brigádu v kavárně na Vinohradech. Jenže pak začaly chodit podivné zprávy – nejdřív anonymní e-maily s fotkami mé rodiny, pak výhružné SMS: „Vím, kde bydlíš.“
Jednoho večera přišla Lucie do kavárny. Sedla si ke mně a šeptla: „Musíme si promluvit.“
„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše.
„Ten muž… volal mi na můj mobil. Prý ví, že jsme se potkali.“
Zbledl jsem. „Co chce?“
Lucie se rozhlédla kolem sebe. „Nevím přesně. Ale myslím, že to souvisí s tím telefonem.“
Začal jsem si vybavovat poslední týdny – zvláštní pohledy v tramvaji, cizí auto před domem…
„Myslíš, že mě sleduje?“
Lucie přikývla. „A nejen tebe.“
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě. Rodiče jsou v Ostravě sami a já jim slíbil, že je ochráním.
Další den jsem šel na policii. „Pane Novotný,“ řekl policista znuděně, „takových případů máme desítky. Nějaký žert.“
Ale já věděl své. S Lucií jsme začali pátrat po tom muži sami. Procházeli jsme staré zprávy v telefonu – našli jsme tam číslo, které nepatřilo nikomu z mých kontaktů.
Jednou večer mi přišla další SMS: „Jestli chceš ochránit rodinu, přines mi ten telefon do parku.“
S Lucií jsme se rozhodli jít tam spolu. Byla tma a pršelo stejně jako ten první den.
Na lavičce seděl muž ve středních letech s kapucí staženou do čela.
„Máš to?“ zeptal se chraplavě.
Podal jsem mu telefon. „Proč to děláte?“
Muž se ušklíbl. „Někdy je lepší nevědět.“ Pak zmizel ve tmě.
Zůstali jsme stát s Lucií v dešti a mlčky hleděli za ním.
Doma jsem našel dopis ve schránce: „Díky za spolupráci. Tvoje rodina je v bezpečí.“
Od té doby už žádné výhružné zprávy nepřišly. Ale já už nikdy nebudu stejný.
Někdy přemýšlím: Co bylo na tom starém telefonu tak důležitého? A kolik lidí kolem nás skrývá tajemství, o kterých radši nechceme vědět?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec ještě někomu věřit?