Děti mě pozvaly k sobě, ale málem mi za zády prodaly dům
„Mami, musíš si odpočinout. Takhle to dál nejde,“ slyšela jsem hlas své dcery Jitky, když mě vezla z nemocnice domů. Byla jsem po třech týdnech s těžkým zápalem plic a navíc se zlomenou kyčlí. Všechno mě bolelo, ale nejvíc mě bolela představa, že už nikdy nebudu sama sobě pánem.
„Jitko, já to zvládnu. Vždyť víš, jak jsem zvyklá na svůj domek. Tady mám všechno – zahrádku, sousedy, vzpomínky…“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Mami, prosím tě! Vždyť už ani pořádně nechodíš. Co kdyby ses znovu zranila? U mě budeš mít všechno – klid, péči, společnost. A děti tě taky rády uvidí častěji.“
Byla jsem unavená a slabá. Nakonec jsem souhlasila, že u Jitky pár týdnů zůstanu. Její manžel Petr byl milý, vnoučata mě vítala s otevřenou náručí. Ale něco mi nesedělo. Často jsem slyšela šeptání za dveřmi, pohledy, které si vyměňovali s bratrem Tomášem, když přišel na návštěvu.
Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor:
„Musíme to udělat rychle, než se zase postaví na nohy,“ říkal Petr tiše.
„Ale co když to zjistí? Je to přece její dům…“ odpověděla Jitka nervózně.
Srdce mi bušilo až v krku. O čem to mluvili? Nemohla jsem spát. Druhý den jsem sebrala odvahu a zavolala své kamarádce Zdeně ze sousedství.
„Božko, tady se děje něco divného,“ šeptala mi do telefonu. „Včera tu byl nějaký pán s realitní kanceláře. Prohlížel si tvůj dům a ptal se na tebe.“
Zamrazilo mě. Okamžitě jsem zavolala Tomášovi.
„Tomáši, co se to děje? Proč někdo prohlíží můj dům?“
Tomáš chvíli mlčel. „Mami… my jsme si mysleli, že by bylo lepší ten dům prodat. Peníze by ti pomohly na péči a zbytek bychom rozdělili…“
„Ale já jsem ještě naživu! A ten dům je můj!“ vykřikla jsem do telefonu.
Následovalo trapné ticho. Cítila jsem se zrazená vlastními dětmi. Celý život jsem jim dávala všechno – čas, lásku, peníze na studia… A teď mě chtějí odstřihnout od jediného místa, které mi ještě dává pocit domova?
Začala jsem být podezřívavá ke všemu. Jitka mi nosila jídlo až do postele, ale já už jí nedokázala věřit. Každý den jsem přemýšlela, jak se dostat zpátky domů. Fyzicky to bylo těžké – kyčel bolela a chůze byla utrpením. Ale psychicky to bylo ještě horší.
Jednou večer přišla Jitka do pokoje s papíry v ruce.
„Mami, tady máš nějaké dokumenty k podpisu. Je to jen kvůli úřadům…“
Podívala jsem se na ni podezřívavě. „Jaké dokumenty?“
„No… ohledně domu. Abychom mohli zařídit nějaké věci kolem péče.“
Vzala jsem si brýle a začala číst. Byla to plná moc k prodeji mého domu!
„Tohle nikdy nepodepíšu!“ zakřičela jsem a papíry roztrhala.
Jitka zbledla. „Mami, my jsme ti chtěli jen pomoct…“
„Pomoc? Tohle není pomoc! To je zrada!“
Druhý den ráno jsem zavolala Zdeně a poprosila ji o pomoc s návratem domů. Přijela pro mě s autem a pomohla mi sbalit věci. Když Jitka přišla z práce a našla prázdný pokoj, volala mi rozčílená:
„Jak jsi mohla odejít bez rozloučení? Vždyť jsme ti chtěli jen dobře!“
„Dobře? Pro koho? Pro vás nebo pro mě?“ odpověděla jsem jí klidně.
Doma jsem seděla v kuchyni a dívala se z okna na svou zahrádku. Byla jsem sama – ale byla jsem doma. Sousedi mi nosili nákupy, Zdena mi pomáhala s úklidem a já pomalu začala znovu chodit.
Děti za mnou dlouho nechodily. Občas poslaly vnoučata s omluvou nebo květinou. Ale vztah už nikdy nebyl stejný.
Někdy v noci přemýšlím: Kde se stala chyba? Je to vina dnešní doby? Nebo jsme si přestali vážit rodiny a domova?
Možná největší zkouškou stáří není nemoc nebo bolest – ale samota a ztráta důvěry v ty nejbližší.
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?