Dovolená, která nás rozdělila: Příběh jedné rodiny u Baltského moře

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, Lenko?“ zasyčela na mě sestra Jana, zatímco v pozadí šumělo moře a vítr rval plachtu našeho stanu. Byla tma, jen oheň v ohništi slabě osvětloval její rozčilený obličej. Můj muž Petr seděl opodál, tvářil se provinile a jeho pohled uhýbal kamsi do písku. Malá Anička už dávno spala v karavanu, netušíc, že její matka právě rozbíjí poslední zbytky rodinné harmonie.

Začalo to tak nevinně. Po letech jsme se rozhodli s Petrem vyrazit na dovolenou k moři – žádné Chorvatsko, žádné hotely, jen my, stan a příroda. Jana byla po rozvodu unavená a já ji chtěla vytáhnout z Prahy. „Pojď s námi, bude to jako za mlada,“ přemlouvala jsem ji. Nakonec souhlasila a vzala s sebou Aničku. Všichni jsme se těšili na klidné dny na opuštěné pláži u Baltského moře, kde jsme kdysi jako děti s rodiči trávili léta.

První dny byly idylické. Ráno jsme sbírali mušle, Petr s Aničkou stavěli hrady z písku a já s Janou jsme popíjely kávu na dece. Večer jsme seděli u ohně, zpívali staré trampské písničky a smáli se vzpomínkám na dětství. Jenže pod povrchem bublalo něco nevyřčeného. Jana byla podrážděná, často odbíhala telefonovat a na Petrové vtipy reagovala podrážděně.

Jednoho večera jsem ji našla sedět sama na břehu. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic… Jen jsem unavená,“ odpověděla a rychle si otřela slzu z tváře. Nechala jsem to být – nechtěla jsem tlačit.

Ale napětí rostlo. Petr začal být odtažitý, vymlouval se na bolesti hlavy a trávil víc času rybařením než s námi. Anička byla neklidná, ptala se, proč je maminka smutná. A pak přišla ta noc.

Seděli jsme u ohně, když Jana najednou vybuchla: „Jak dlouho už to trvá? Myslíš, že jsem slepá? Vidím, jak se na sebe díváte!“ Ztuhla jsem. „O čem to mluvíš?“ „O tobě a Petrovi! Vždycky jsi mi všechno brala! Nejlepší kamarádky, kluky… A teď i manžela!“

Zalapala jsem po dechu. „Jano, prosím tě…“ Ale ona pokračovala: „Vždycky jsi byla ta dokonalá! Rodiče tě milovali víc! A teď… teď mi bereš i poslední jistotu!“ Petr mlčel, jen se díval do ohně.

V tu chvíli mi došlo, že Jana není jen žárlivá – ona je zoufalá. Cítila se sama a zrazená. A já? Možná jsem opravdu byla slepá k jejím pocitům. Ale nikdy bych Petrovi nebyla nevěrná! Jenže Jana už mě neposlouchala. Vstala a odešla do tmy.

Zůstali jsme s Petrem sami. „Měl bych jít za ní,“ řekl tiše. „Nech ji být,“ odpověděla jsem zlomeně. „Musí si to promyslet.“

Další den bylo dusno. Jana s Aničkou sbalily věci a odjely prvním vlakem zpátky do Prahy. Neřekla mi ani slovo na rozloučenou.

Zůstali jsme na pláži sami – já a Petr – ale místo klidu přišla prázdnota. Celou cestu domů jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Proč jsme si nikdy neřekly pravdu? Proč jsme si záviděly místo toho, abychom si pomáhaly?

Dnes už vím, že některé rány jsou hlubší než moře samo. S Janou jsme spolu nemluvily celé měsíce. Anička mi poslala pohlednici: „Teto, kdy zase pojedeme k moři?“ Rozplakala jsem se.

Možná jednou najdeme cestu zpátky k sobě. Ale dokud si neodpustíme minulost, budeme pořád jen dvě sestry na opačných březích.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec napravit něco takového? Nebo jsou některé vztahy předurčené k tomu, aby zůstaly zlomené?