Dovolená, která rozbila naši rodinu: Příběh jedné nešťastné noci u Baltského moře

„Proč jsi to udělala, Lucie? Proč jsi jí to řekla?“ slyšela jsem Pavla, jak šeptá rozčileně za tenkou stěnou stanu. Byla půlnoc, moře šumělo a já se třásla zimou i strachem. Všechno mělo být jinak. Měla to být ta dovolená, na kterou budeme vzpomínat s úsměvem. Ale místo toho jsem ležela na karimatce, v hlavě mi bušilo a srdce mi svíralo úzkostí.

Začalo to tak nevinně. Po letech jsme s Pavlem chtěli zkusit něco nového – žádný hotel v Chorvatsku, žádné přeplněné kempy na Mácháči. Chtěli jsme klid, přírodu, moře. A tak jsme navrhli, že pojedeme k polskému pobřeží Baltu, kde je ještě dost míst, kam Češi moc nejezdí. Přemluvili jsme i mou sestru Hanu a její dceru Kláru. Hana byla vždycky ta rozumnější z nás dvou, ale poslední roky byla unavená životem – rozvod, práce, starosti s dospívající Klárou. Doufala jsem, že jí tahle dovolená pomůže.

První dny byly nádherné. Ráno jsme sbírali mušle, odpoledne se koupali v ledové vodě a večer seděli u ohně. Klára se smála jako už dlouho ne, Hana poprvé po měsících vypadala spokojeně. Pavel byl vtipný a pozorný, dokonce i vařil. Byla jsem šťastná. Jenže pak přišel ten večer.

Seděli jsme u ohně a popíjeli víno z plastových kelímků. Klára hrála na kytaru a zpívala staré písničky od Nohavici. Najednou se Hana zvedla a šla k vodě. Pavel se za ní chvíli díval a pak řekl: „Jdu se projít.“ Nevěnovala jsem tomu pozornost – vždycky byli kamarádi. Ale když se nevraceli ani po půl hodině, začala jsem být nervózní.

Šla jsem je hledat. Našla jsem je na kraji lesa, jak spolu tiše mluví. Neviděli mě. Hana plakala a Pavel ji objímal. Slyšela jsem jen útržky: „To nemůžeme… Lucie…“ a „Já už to dál nevydržím…“

Vrátila jsem se ke stanu a čekala. Když přišli zpátky, tvářili se normálně, ale já už věděla, že něco není v pořádku. Tu noc jsem nespala.

Druhý den jsem Hanu vytáhla na procházku mezi dunami. Mlčela jsem celou cestu, až když jsme seděly na vyhlídce nad mořem, zeptala jsem se: „Co se mezi tebou a Pavlem děje?“ Hana zbledla. „Nic…“ začala, ale pak se jí zlomil hlas. „Lucie, já… já ho miluju už roky.“

Zamrazilo mě. „A on?“

„Nevím,“ šeptla Hana. „Nikdy mi nic neslíbil. Ale včera… prostě jsme si všechno řekli.“

Vrátila jsem se do kempu jako ve snu. Pavel na mě čekal před stanem. „Musíme si promluvit,“ řekl tiše.

Sedli jsme si na pláž a on začal: „Lucie, já tě mám rád. Ale s Hanou je to… jiný. Neplánoval jsem to.“

Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tváři. „Co teď?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděl upřímně.

Ten večer byl nejhorší v mém životě. Klára nic netušila a pořád chtěla hrát hry u ohně. Hana seděla stranou a dívala se do tmy. Pavel mlčel.

Ráno jsem sbalila věci a řekla Haně: „Odjíždíme.“ Klára protestovala, ale Hana jen přikývla.

Cesta domů byla tichá a dlouhá. Doma jsme s Pavlem spali každý v jiném pokoji. S Hanou jsem nemluvila týdny.

Až po měsíci mi napsala dlouhý dopis: „Promiň mi všechno. Vím, že jsem ti ublížila nejvíc ze všech.“

Nevím, jestli jí někdy odpustím. Nevím ani, jestli chci Pavla zpátky nebo jestli mám začít znovu sama.

Někdy si říkám – proč právě my? Proč právě teď? Je možné zachránit rodinu po takové zradě? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?