Dovolená, která se změnila v noční můru kvůli mé tchyni

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem ji uviděla stát ve dveřích s obrovským kufrem a úsměvem, který jsem znala až příliš dobře. „Ale Natálko, vždyť jsem ti psala, že bych ráda přijela na léto! A vy přece nikam nejedete, ne?“ Její hlas zněl nevinně, ale v očích jí hrálo vítězství. V tu chvíli jsem věděla, že je po všem. Moje vysněná dovolená s manželem Petrem a dcerou Klárkou byla v troskách ještě dřív, než začala.

Celý rok jsme s Petrem šetřili na týden v Českém Krumlově – Klárka o tom mluvila od Vánoc. Chtěli jsme jí ukázat zámek, plout na raftu po Vltavě, jíst zmrzlinu na náměstí. Jenže teď stála moje matka ve dveřích našeho panelákového bytu v Praze a bylo jasné, že s ní nikam nepojedeme. Petr se snažil zachovat klid. „Paní Jano, víte, že jsme měli jet pryč?“ zeptal se opatrně. „Ale Petře, vždyť já vám tady pohlídám Klárku a vy si můžete užít romantiku ve dvou!“ mrkla na něj máma a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Klárka se rozběhla k babičce a objala ji. „Babi, pojedeme na výlet?“ ptala se nadšeně. Máma ji pohladila po vlasech a já věděla, že teď už je rozhodnuto. Petr mě vzal stranou do kuchyně. „Natálko, nechci ti kazit náladu, ale tohle jsme neplánovali. Co budeme dělat?“ šeptal zoufale. „Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale jestli tohle přežijeme, zvládneme už všechno.“

První dny byly jako zlý sen. Máma se usadila v obýváku, rozložila si věci po celém bytě a začala organizovat náš život. „Petře, proč jsi ještě nevynesl odpadky? Natálko, měla bys Klárce víc číst! A co ta tvoje práce? Neměla bys být víc doma?“ Každý den jsem cítila větší a větší tlak. Petr chodil domů později a později – prý má hodně práce. Já jsem brečela v koupelně a Klárka se ptala, proč je maminka smutná.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděli jsme s mámou u stolu a ona mi vyčítala, že neumím vařit svíčkovou jako ona. „Víš, Natálko, já jsem v tvém věku měla už dvě děti a zvládala jsem všechno levou zadní,“ povzdechla si teatrálně. „Mami, prosím tě! Já nejsem ty! A nechci žít podle tvých představ!“ vykřikla jsem a rozplakala se. Máma se zatvářila dotčeně a uraženě odešla do pokoje.

Petr mě objal a šeptal: „Musíme to nějak vydržet. Je to jen na léto.“ Ale já věděla, že tohle léto bude nekonečné.

Začaly hádky o maličkosti – o to, kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu, kdo vezme Klárku na hřiště. Máma mi neustále připomínala moje chyby: „Kdybys byla pořádná hospodyňka, nemusela bych tu být!“ nebo „Chudák Petr, ten si s tebou užije!“ Každé slovo mě bodalo do srdce.

Jednou večer jsem slyšela mámu mluvit s Klárkou: „Víš, maminka je někdy moc unavená. Ale babička je tu pro tebe.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Byla jsem vyčerpaná a cítila jsem se jako host ve vlastním bytě.

Petr se snažil situaci zachránit – navrhl výlet do zoo. Máma samozřejmě jela s námi. Celou cestu kritizovala naše řízení („Petře, jedeš moc rychle!“), jídlo („Tohle je oběd? Já bych vám uvařila lepší!“) i počasí („To je vedro! Kdo to má vydržet?!“). Klárka byla zmatená a já měla pocit, že se dusím.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a slyšela mámu telefonovat s tetou Lídou: „No jo, Natálka je pořád taková… neumí si poradit s domácností ani s dítětem.“ V tu chvíli mi praskly nervy. Vešla jsem do pokoje a řekla: „Mami, dost! Tohle už dál nejde! Potřebuju svůj život zpátky!“ Máma se rozplakala a obvinila mě z nevděčnosti.

Následující dny byly tiché a napjaté. Petr mě podporoval, ale byl taky unavený. Klárka byla smutná a ptala se: „Mami, proč je babička smutná? Proč jsi na ni zlá?“ Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Nakonec máma po dvou týdnech odjela – uražená a zklamaná. Bylo mi líto Klárky i mámy samotné. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsme mohli být zase rodina.

Teď sedím u okna, dívám se na Klárku, jak si hraje s Petrem na koberci, a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní matce pravdu? A dá se vůbec někdy najít rovnováha mezi rodinou a vlastním štěstím?