Druhá šance, nebo další pád?

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Ty chceš opravdu odjet za nějakým cizincem do Ameriky? A co Anička? Co když tě tam nechá na holičkách?“ Hlas mojí mámy se mi zarýval do uší jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily všechny ty pochyby, které jsem se snažila poslední týdny potlačit.

„Mami, já už tady nemůžu zůstat. Po tom všem, co mi udělal Martin… Potřebuju začít znovu. A Petr… On je jiný. Chápe mě, poslouchá mě. Slíbil, že se o nás postará.“

Máma si odfrkla a otočila se ke dřezu. „Slíbil… To ti sliboval i Martin, pamatuješ? A jak to dopadlo? Zůstala jsi sama s dítětem a on si užívá s tou svojí sekretářkou.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat bolest, která mi projela hrudí. Martin byl moje první láska. Vzali jsme se hned po vysoké, narodila se nám Anička a já věřila, že máme před sebou celý život. Jenže pak přišla ta jeho „pracovní cesta“ do Prahy a všechno se změnilo. Lži, výmluvy, pozdní příchody domů… A nakonec rozvod. Zůstala jsem sama, bez peněz, s malou holčičkou, která nechápala, proč táta už není doma.

Petr mi napsal na Facebooku pár měsíců po rozvodu. Jeho čeština byla roztomilá, trochu kostrbatá, ale upřímná. Prý má české kořeny, jeho babička pocházela z Ostravy. Žije v Chicagu, pracuje jako IT specialista a už dlouho je sám. Psali jsme si celé noci, volali přes Skype, smáli se i plakali spolu. Když mi nabídl, abych za ním přijela na měsíc i s Aničkou, měla jsem pocit, že mi osud dává druhou šanci.

Letěla jsem srdcem v krku. Anička byla nadšená z letadla i z představy Ameriky – země hamburgerů a Disneyho princezen. Já byla nervózní a plná očekávání. Petr nás vyzvedl na letišti s obrovskou kyticí růží a širokým úsměvem. První dny byly jako sen – procházky po městě, výlety k Michiganskému jezeru, večeře v restauracích. Petr byl pozorný, laskavý k Aničce i ke mně.

Jenže pak přišly první trhliny. Petr byl často unavený z práce a začal být podrážděný. „Jano, já nejsem zvyklý na tolik hluku,“ řekl jednou večer, když Anička pobíhala po bytě a smála se na celé kolo. „Potřebuju klid.“

Snažila jsem se Aničku uklidnit, ale bylo mi to líto. V Česku jsme byly zvyklé být spolu pořád – hrály jsme si, povídaly si… Tady jsem měla pocit, že překážím.

Jednoho dne jsem zaslechla Petra telefonovat anglicky s nějakou ženou. Smál se jinak než se mnou – uvolněněji, veseleji. Když jsem se ho zeptala, kdo to byl, jen mávl rukou: „Kolegyňka z práce.“ Ale v očích mu probleskl stín.

Začala jsem být nejistá. Petr mě nepozval mezi své přátele ani rodinu. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet společně na víkend k jeho rodičům do Wisconsinu, zarazil mě: „To není dobrý nápad. Oni jsou dost konzervativní… Nechci je zatím zatěžovat.“

Cítila jsem se jako host ve vlastním životě. Anička začala být smutná a ptala se mě: „Mami, kdy pojedeme domů? Tady je Petr pořád na počítači a já nemám kamarády.“

Jednou večer jsem našla odvahu a zeptala se Petra přímo: „Petře… Myslíš to s námi vážně? Chtěla bych vědět, jestli máme budoucnost.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl tiše: „Jano… Já nevím. Myslel jsem si, že to půjde snadno… Ale mám tady svůj život. Nechci tě zklamat, ale nejsem si jistý, jestli jsem připravený na rodinu.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Celé týdny nadějí a snů se rozplynuly během pár vět.

Druhý den ráno jsem sbalila kufry a koupila letenky zpátky do Brna. Petr mi nabídl peníze na cestu – odmítla jsem. Chtěla jsem odejít hrdě.

Když jsme přistály v Praze a já držela Aničku za ruku, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Máma mě objala a řekla jen: „Vítej doma.“

Dnes už vím, že štěstí není o tom utéct někam daleko nebo najít někoho nového. Je to o tom najít sílu v sobě a postavit se životu čelem – i když to bolí.

Někdy si říkám: Proč hledáme štěstí jinde, když ho můžeme najít sami v sobě? Co byste udělali vy na mém místě?