Dům hadů: Příběh české vdovy, která hledala nový domov a našla sama sebe

„Boženo, ty ses úplně zbláznila! Vždyť tam ani signál není, natož sousedi!“ křičela do telefonu moje dcera Jana, zatímco jsem stála uprostřed zarostlé zahrady a v ruce svírala klíče od svého nového domova. Bylo mi šedesát osm let a poprvé v životě jsem byla opravdu sama. Po smrti Karla jsem prodala byt v Praze a všechny úspory dala do tohohle polorozpadlého domku na konci malé vesnice jménem Habrůvka. Chtěla jsem začít znovu. Chtěla jsem klid. Netušila jsem, že klid je to poslední, co mě tu čeká.

První noc byla jako z hororu. Zima lezla do kostí a staré trámy sténaly ve větru. Svítila jsem si baterkou, protože elektřina ještě nebyla připojená. Když jsem si lehla na rozvrzanou postel, uslyšela jsem šustění. Nejprve jsem si myslela, že to jsou myši. Ale pak jsem ucítila něco studeného na kotníku. Vyskočila jsem a v kuželu světla spatřila hada. Ne jednoho. Byli tam tři. A když jsem rozhrnula starý koberec, zahlédla jsem další – plazili se škvírami v podlaze, vylézali ze stěn. Srdce mi bušilo až v krku.

Ráno jsem běžela za starostou. „Paní Boženo, to je normální. Tady jsou hadi všude,“ mávl rukou starý pan Vávra. „Ale tolik? Vždyť jich tam musí být stovky!“ „To je ten starý dům po Hrdličkovi. On říkal, že je to hadí dům. Nikdo tu dlouho nevydržel.“

Vesnice mě začala pozorovat jako nějakou atrakci. V obchodě si šeptali: „To je ta z Prahy, co bydlí u hadů.“ Děti mi házely do zahrady klacíky a volaly: „Paní Hadová!“ Cítila jsem se jako vyvrhel. Jana mi volala každý večer: „Mami, vrať se domů! To není normální!“ Ale já nechtěla být slabá. Nechtěla jsem přiznat porážku.

Začala jsem bojovat. Koupila jsem pastičky, volala deratizátory, zkoušela babské rady – popel kolem domu, levanduli do rohů, dokonce i svěcenou vodu od místního faráře. Ale hadi se vraceli. Každou noc jich bylo víc. Někdy jsem měla pocit, že mě sledují, že čekají, až polevím.

Jednou večer přišla sousedka Marie s koláčem. „Nebojte se jich tolik,“ řekla tiše. „Jsou tu odjakživa. Hrdlička říkal, že když je necháte být, nechají být i vás.“

Ale jak mám žít s hady? Jak mám spát v domě, kde se pod podlahou svíjí život, kterému nerozumím? Začala jsem být paranoidní. Každý stín byl had, každý zvuk znamenal nebezpečí. Přestala jsem spát. Přestala jsem jíst.

Jednoho dne přijela Jana s vnukem Tomášem. „Mami, podívej se na sebe! Jsi vyčerpaná! Tohle není život!“ křičela na mě v kuchyni, zatímco Tomáš fascinovaně pozoroval malého užovku na zápraží.

„Proč prostě neodejdeš?“ ptala se Jana zoufale.

„Protože bych byla zbabělec! Protože už nemám kam jít!“ vykřikla jsem a rozplakala se.

Ten večer jsme seděli všichni tři na zápraží a dívali se do tmy. Tomáš šeptal: „Babičko, hadi nejsou zlí. Jsou jen jiní.“

V tu chvíli mi to došlo. Celý život jsem bojovala s tím, co nemohu ovlivnit – s Karlem a jeho nemocí, s Janinými rozhodnutími, s vlastním strachem ze samoty. A teď bojuju s hady, kteří tu byli dávno přede mnou.

Další ráno jsem otevřela dveře dokořán a nechala slunce zalít dům i zahradu. Přestala jsem bojovat. Přestala jsem utíkat.

Začala jsem opravovat dům – pomalu, svépomocí, s hady pod nohama i ve zdech. Naučila jsem se žít vedle nich. Některé dny byly lepší, jiné horší. Vesnice mě začala brát mezi sebe – Marie mě pozvala na kafe, děti už mi neříkaly Hadová.

Jednoho dne mi Jana řekla: „Mami, nikdy bych nevěřila, že to zvládneš.“

A já jí odpověděla: „Ani já ne.“

Dnes už vím, že některé věci nelze ovládnout ani změnit. Někdy je největší odvaha pustit to, co nás děsí – a najít domov v sobě samých.

Možná bych měla odejít už dávno… Ale možná právě tady jsem měla najít samu sebe.

Co byste udělali vy? Zůstali byste bojovat – nebo byste odešli?