Dům, který nezdědíte: Můj poslední tah

„Tak kdy už se konečně rozhodneš, teto?“ ozvalo se z kuchyně, kde se hádala moje neteř Jana s bratrem Petrem. Seděla jsem v obýváku, ruce mi svíraly hrnek s čajem a v hlavě mi hučelo. Věděla jsem přesně, o čem mluví – o mém domě. O mém životě. O všem, co jsem si po rozvodu s Karlem musela vybudovat znovu.

„To není tvoje starost, Janičko,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, že mě slyší. Vždycky mě slyšela, když šlo o peníze.

Jana protočila oči a začala si prohlížet vitrínu s porcelánem. „Víš, že bys mohla jít do nějakého pěkného domova? Tam by ses nemusela o nic starat. A my bychom ti pomohli s vyklízením.“

Petr se přidal: „Vždyť už jsi sama, Ludmilo. Co tady budeš dělat? Dům je velký, zahrada zarůstá…“

Zhluboka jsem se nadechla. Vzpomněla jsem si na den, kdy mě Karel opustil kvůli mladší kolegyni z práce. Bylo mi tehdy čtyřicet osm a svět se mi zhroutil. Děti jsme nikdy neměli – nejdřív nebyl čas, pak už to nešlo. Zůstala jsem sama v domě, který jsme spolu koupili a opravili. On odešel do paneláku s novou ženou a já tu zůstala s tichými večery a prázdnými pokoji.

Ale naučila jsem se žít sama. Začala jsem chodit na keramiku, pěstovala bylinky, četla knihy a občas pomáhala v místní knihovně. Jenže rodina mě nikdy nenechala být. Každé Vánoce, každé narozeniny – vždycky někdo přišel s úsměvem a otázkou: „A co budeš dělat s domem?“

Jednou jsem zaslechla Janu, jak si povídá s kamarádkou: „Až teta umře, vezmu si ten její dům. Je to skvělé místo na podnikání.“

Ten den jsem se rozhodla. Začala jsem si psát deník. Každý den jsem do něj zaznamenávala své myšlenky, obavy i vzpomínky na Karla a na to, jak mě zradil. A taky na to, jak mě rodina nikdy nebrala jako člověka, ale jako investici.

Před rokem jsem potkala paní Martu z charity. Pomáhala starým lidem s nákupy a byla vždycky ochotná vyslechnout cizí trápení. Jednou jsme spolu seděly na lavičce před domem a ona mi řekla: „Ludmilo, víte, že největší bolest není samota, ale pocit, že jste pro ostatní jen prostředek?“

Ta věta mě zasáhla jako blesk.

Od té doby jsme se s Martou vídaly častěji. Pomáhala mi s nákupy i zahradou a já jí zase půjčovala knihy z knihovny. Stala se mi blízkou jako nikdo jiný za posledních dvacet let.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s notářkou paní Novotnou. „Chcete opravdu odkázat dům charitě?“ zeptala se mě.

„Ano,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Chci, aby tu vznikl azyl pro ženy v nouzi. Aby tenhle dům konečně někomu pomohl.“

Paní Novotná se usmála: „To je krásné rozhodnutí.“

Od té doby jsem byla klidnější. Ale rodina to netušila.

Dnes sedím v obýváku a poslouchám hádku svých příbuzných o něco, co už jim dávno nepatří.

„Teto, vážně nechceš přemýšlet o tom domově?“ naléhá Jana.

Podívám se jí do očí: „Janičko, myslím, že už jsem rozhodnutá.“

„A komu to teda necháš?“ vyhrkne Petr.

Usměju se: „To je moje věc.“

V tu chvíli vchází Marta s taškou nákupu. „Dobrý den všem,“ pozdraví mile.

Jana ji sjede pohledem: „Vy jste ta paní z charity?“

Marta přikývne: „Ano, pomáhám Ludmile.“

Jana se ušklíbne: „To je hezké…“

Cítím napětí ve vzduchu. Ale tentokrát mě to nebolelo. Vím totiž, že jsem konečně udělala něco pro sebe – a pro ty, kteří to opravdu potřebují.

Když příbuzní odejdou, sedím s Martou u stolu a povídáme si o životě.

„Nebojíte se, že vám budou vyčítat vaše rozhodnutí?“ ptá se tiše Marta.

Podívám se z okna na zahradu zalitou večerním sluncem: „Možná ano. Ale aspoň budu vědět, že můj dům bude mít smysl.“

A tak tu sedím a přemýšlím: Je lepší odkázat všechno těm, kdo čekají jen na vaši smrt? Nebo dát šanci novému začátku někomu jinému? Co byste udělali vy?