Dům po babičce jen pro jednoho vnuka? Rodinná bouře, kterou jsem nečekala

„To nemyslíš vážně, mami! Jak jsi mohla dát dům po babičce jenom Honzovi?“ křičela na mě dcera Lucie, zatímco v kuchyni práskala dvířky od skříněk. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem u okna a dívala se na zahradu, kde jsme s maminkou kdysi sázely tulipány. Vzpomínky mě bodaly ještě víc než Lucčina slova.

„Lucie, prosím tě, uklidni se. Vždyť víš, že Honza je na tom teď nejhůř. Jeho žena ho opustila, přišel o práci… Potřebuje začít znovu,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že tohle nebude stačit. Lucie byla vždycky spravedlivá, možná až moc. „A co Tomáš? Co Klára? Ty snad nejsou tvoje vnoučata? Ty snad nepotřebují pomoc?“

V tu chvíli vešel do kuchyně můj syn Petr. „Mami, já chápu, že chceš Honzovi pomoct, ale tímhle jsi nás všechny postavila proti sobě. Dům po babičce měl být pro všechny. Vždyť jsme tam vyrůstali všichni!“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější na světě. Že když budeme držet při sobě, nic nás nerozdělí. Ale teď jsem stála uprostřed kuchyně a měla pocit, že jsem všechno zničila.

Když maminka umřela, nechala po sobě malý domek v Českém ráji. Byl to starý dům s kachlovými kamny a zahradou plnou ovocných stromů. Všichni jsme tam jezdili na prázdniny, slavili Vánoce i Velikonoce. Po její smrti jsme se tam scházeli čím dál míň. Každý měl svůj život, své starosti.

Honzovi se ale všechno sesypalo. Jeho žena ho opustila kvůli jinému, přišel o práci v továrně a najednou neměl kde bydlet. Byl to můj nejstarší vnuk a vždycky jsme si byli blízcí. Když za mnou přišel s prosbou, jestli by mohl v domě po babičce bydlet, neváhala jsem ani minutu.

„Mami, ale proč jsi to neřekla nám všem? Proč jsi to rozhodla sama?“ vyčítala mi Lucie dál. „Mohli jsme se domluvit! Takhle jsi nás postavila před hotovou věc.“

Věděla jsem, že má pravdu. Ale bála jsem se, že kdybych to nechala na rodinné radě, nikdy bychom se nedomluvili. Každý by měl své argumenty a Honza by nakonec skončil někde na ubytovně.

Začaly chodit zprávy od Tomáše i Kláry. „Babičko, proč jsi nám nic neřekla?“ psala mi Klára. „Cítím se odstrčená.“ Tomáš byl stručnější: „Tohle mě mrzí.“

Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme všichni pohromadě u stolu v babiččině kuchyni. Smáli jsme se a zpívali koledy. Teď jsme si sotva napsali k narozeninám.

Druhý den ráno zazvonil telefon. Byl to Honza. „Babičko, já… já nevím, jestli mám ten dům přijmout. Všichni jsou na mě naštvaní.“ Jeho hlas byl zlomený.

„Honzíku, já jsem to udělala pro tebe. Věřila jsem, že ti tím pomůžu.“

„Ale co když tím ztratím rodinu?“

Mlčela jsem. Co když tím ztratíme všichni všechno?

O týden později svolala Lucie rodinnou schůzku. Sešli jsme se v domě po babičce – poprvé po letech byli všichni pohromadě. Atmosféra byla napjatá.

„Myslím,“ začala Lucie tiše, „že bychom si měli říct všechno na rovinu.“

Tomáš byl první: „Já chápu, že Honza potřebuje pomoc. Ale mrzí mě, že jsme o tom nemohli rozhodnout společně.“

Klára souhlasila: „Cítím se odstrčená. Jako bych pro babičku nebyla dost důležitá.“

Honzovi tekly slzy po tváři: „Já ten dům nechci, jestli to má znamenat konec rodiny.“

Seděla jsem tam a cítila se menší než kdy dřív. „Omlouvám se vám všem,“ řekla jsem tiše. „Chtěla jsem udělat správnou věc… Ale možná jsem měla víc naslouchat vám všem.“

Následovalo dlouhé ticho. Pak Lucie navrhla: „Co kdybychom dům prodali a peníze rozdělili? Nebo ho pronajali a výnos rozdělili mezi všechny?“

Začali jsme diskutovat – poprvé bez křiku a výčitek. Nakonec jsme se dohodli: Honza může v domě bydlet rok zdarma, aby se postavil na nohy. Pak se rozhodneme společně.

Odcházela jsem z domu s pocitem úlevy i smutku zároveň. Věděla jsem, že rány se nezahojí hned. Ale možná jsme udělali první krok k tomu, abychom byli zase rodina.

Teď sedím u okna a dívám se na zahradu plnou tulipánů. Přemýšlím: Je možné napravit srdce zlomená dobrými úmysly? Nebo některé chyby zůstanou navždy mezi námi?