Dům pro tchýni? Nikdy!

„To snad nemyslíš vážně, Marku!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla, jak moje dcera Lucie šeptá svému manželovi v kuchyni o tom, že nový byt chtějí napsat na jeho matku. Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Vždycky jsem si myslela, že Lucie je rozumná holka, ale tohle? To už je moc.

„Mami, prosím tě, nepleť se do toho,“ zkusila mě Lucie uklidnit, když jsem vtrhla dovnitř. Ale já už byla v ráži. „Jak si to představuješ? Vy dva si koupíte byt a napíšete ho na paní Novotnou? A co budeš mít ty? Co vaše děti?“

Marek se na mě podíval s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval. „Paní Jano, je to jen formalita. Maminka nám půjčí většinu peněz na koupi bytu. Je fér, aby byla napsaná jako majitelka.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že Novotná je chytrá ženská a že by pro svého syna udělala první poslední. Ale proč musí být všechno napsané na ni? Co když se něco stane? Co když se pohádají? Co když Marek odejde a Lucie zůstane s dětmi na ulici?

Celý večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Vzpomněla jsem si na svého bývalého manžela, jak nás opustil a nechal mě s Lucií samotnou. Tehdy jsem přísahala, že svou dceru nikdy nenechám padnout.

Druhý den jsem si Lucii pozvala na kávu. Seděla naproti mně, nervózně si hrála s lžičkou a vyhýbala se mému pohledu.

„Luci, prosím tě, zamysli se nad tím. Když bude byt napsaný na paní Novotnou, nemáš žádnou jistotu. Co když Marek nebude chtít platit? Co když jeho matka změní názor?“

Lucie mlčela. Pak tiše řekla: „Mami, já vím, že to není ideální. Ale my na ten byt sami nemáme. A Marek říká, že jeho máma je férová.“

„A co když není?“ vyjela jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Lucie se rozplakala. „Já už nevím, co mám dělat! Chci jen klid pro děti a trochu prostoru. V tom našem 1+1 už se nedá žít.“

Objala jsem ji a cítila její zoufalství. Ale zároveň jsem věděla, že musím bojovat dál.

O pár dní později jsme měli rodinnou večeři u Novotných. Paní Novotná byla jako vždy perfektní hostitelka – svíčková, domácí koláč, úsměvy na všechny strany. Ale já viděla tu její tvrdost v očích.

„Jano, chápu tvé obavy,“ začala sladce. „Ale já chci jen pomoct dětem. Kdybych jim nepůjčila peníze, nikdy by si větší byt nemohli dovolit.“

„To chápu,“ odpověděla jsem chladně. „Ale proč musí být byt napsaný jen na vás?“

Marek se vložil do hovoru: „Maminka nám věří a my věříme jí. Je to jen papír.“

„Papír rozhoduje o všem,“ řekla jsem tiše.

Večer skončil v napjatém tichu. Lucie byla bledá a Marek podrážděný. Cítila jsem, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Další týdny byly plné hádek a nedorozumění. Lucie byla unavená z těhotenství i z našich sporů. Marek začal chodit domů později a vyhýbal se mi.

Jednoho dne mi Lucie zavolala v slzách: „Mami, Marek podepsal smlouvu s maminkou. Byt bude opravdu napsaný jen na ni.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. „A co ty? Co děti?“

„Nevím…“ vzlykala Lucie.

Rozhodla jsem se jednat. Sešla jsem se s právníkem – starým známým ze školy – a nechala si vysvětlit všechny možnosti. Pak jsem šla za Lucií s návrhem: „Požádej Marka o předmanželskou smlouvu nebo aspoň o zápis věcného břemene pro tebe a děti.“

Lucie byla zoufalá: „Marek to nikdy nepodepíše! Říká, že mu nevěřím.“

„A věříš mu?“ zeptala jsem se přímo.

Lucie mlčela.

Nakonec se rozhodla – kvůli dětem i sobě – že bude trvat aspoň na věcném břemeni. Marek zuřil: „Tohle je podraz! Myslel jsem, že jsme rodina!“

Lucie byla zlomená, ale stála si za svým: „Chci mít jistotu pro sebe i děti.“

Nakonec paní Novotná souhlasila – možná proto, že viděla Luciinu odhodlanost i mé odhodlání chránit svou dceru.

Byt je dnes napsaný na paní Novotnou s věcným břemenem pro Lucii a děti. Vztahy jsou napjaté, ale aspoň mám pocit, že jsem udělala maximum.

Občas přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen rozbila rodinu? Jak byste se zachovali vy na mém místě?