Důstojníkova laskavost: Jak mi cizí člověk změnil život v nejtemnější chvíli

„Mami, mám hlad…“ šeptla Anička a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Bylo už po šesté večer, venku tma a v lednici jen pár vajec a ztvrdlý rohlík. Věděla jsem, že už nemůžu dál před dětmi předstírat, že všechno bude v pořádku. Po měsících bez práce, s exekucí na krku a alimenty, které nikdy nepřišly, jsem byla na dně.

Ten večer jsem se rozhodla. Oblékla jsem Aničku a Filipa do teplých bund a vyrazili jsme do supermarketu na rohu. V hlavě mi bušila jediná myšlenka: „Musím jim dát aspoň trochu normální večeři.“ Procházela jsem mezi regály a srdce mi bušilo až v krku. Vzala jsem chleba, máslo, párky a malou čokoládu. Děti se mě držely za ruku a já jim šeptala, ať jsou potichu.

Když jsme mířili k východu, zahlédla jsem prodavačku, jak se na nás dívá. Snažila jsem se tvářit nenápadně, ale vím, že jsem byla průhledná jako sklo. U dveří mě zastavil muž v uniformě: „Dobrý večer, paní. Můžete jít se mnou?“

V kanceláři za obchodem jsem seděla naproti strážníkovi Tomášovi. Děti se ke mně tiskly a já měla slzy na krajíčku. „Víte, že jste udělala něco špatného?“ zeptal se klidně. Přikývla jsem a rozplakala se: „Já už nevím, co mám dělat… Nemáme co jíst.“

Tomáš chvíli mlčel. Pak si povzdechl a podíval se na mě jinak než ostatní – ne s odsouzením, ale s pochopením. „Máte někoho, kdo by vám mohl pomoct?“ Zavrtěla jsem hlavou. Rodiče už nežili, sestra byla sama na tři děti a bývalý manžel zmizel beze stopy.

„Paní Radko,“ řekl tiše, „vím, že tohle není správné řešení. Ale chápu vás. Dám vám šanci. Pojďte se mnou.“

Vedl nás zpátky do obchodu. Prodavačce řekl: „Já to za paní zaplatím.“ Ta jen překvapeně zamrkala. Tomáš vytáhl peněženku a zaplatil za nákup i něco navíc – přidal ještě ovoce a mléko.

Venku mi podal tašku a řekl: „Zkuste si zítra zajít na úřad práce, znám tam paní Novotnou, řekněte jí moje jméno. A kdyby bylo nejhůř, tady je moje číslo.“

Celou cestu domů jsem brečela – tentokrát ne studem, ale úlevou. Děti mě objímaly a Anička šeptala: „Mami, ten pán byl hodný.“

Druhý den jsem opravdu šla za paní Novotnou na úřadě. Pomohla mi vyřídit dávky i žádost o práci v místní školní jídelně. Nebylo to snadné – sousedé si šeptali, že jsem kradla, děti ve škole slyšely posměšky. Ale Tomáš občas zavolal nebo poslal SMS: „Jak se máte? Držíte se?“

Jednou večer přišel domů Filip uplakaný: „Mami, kluci říkali, že jsme socky.“ Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit, že chudoba není ostuda – ostuda je lhostejnost.

Na Štědrý den jsme měli poprvé po letech opravdovou večeři – bramborový salát, řízky a dokonce i malý dortík. Děti rozbalily dárky od Tomáše – knížky a plyšáky. Seděli jsme u stolu a já si uvědomila, že i když je život těžký, pořád existují lidé, kteří mají srdce na pravém místě.

Když jsem pak Tomáše potkala na ulici, poděkovala jsem mu: „Nevím, jak vám to někdy oplatím.“ Usmál se: „Stačí, když to jednou uděláte pro někoho jiného.“

Od té doby pomáhám v místní charitě – balíme balíčky pro rodiny v nouzi. Někdy mám strach, že se všechno zase zhroutí. Ale už vím, že i v největší tmě může někdo rozsvítit světlo.

Kolik lidí kolem nás asi žije ve stejném zoufalství? A kolik z nás by mělo odvahu podat jim ruku místo odsouzení?