Dvakrát zlomené srdce: Když babička selže

„To není možné… to nemůže být pravda!“ křičela jsem do telefonu, když mi policista oznámil, že můj mladší syn Honzík je mrtvý. V tu chvíli jsem se zhroutila na podlahu kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo jako splašené. Jenže to možné bylo. A nebylo to poprvé.

Před necelým rokem jsem pohřbila svého staršího syna Tomáška. Tehdy mi řekli, že to byla nešťastná náhoda – babička ho nechala chvíli samotného na balkoně a on spadl. Bylo mu pět let. Nikdo jsme to nečekali, nikdo jsme tomu nechtěli věřit. Máma byla zničená, já byla zničená, můj muž Petr se uzavřel do sebe. Ale život šel dál. Musel. Měli jsme ještě Honzíka.

A teď… teď je pryč i on. Tentokrát se utopil ve vaně. Máma prý jen na chvíli odběhla do kuchyně pro ručník. Prý ho nechala jen na okamžik samotného. Prý…

Seděla jsem v nemocniční čekárně, ruce se mi třásly a oči pálily od slz. Vedle mě seděl Petr, mlčel a díval se do země. „Jak se to mohlo stát znovu?“ zašeptal. Neměla jsem odpověď.

Když za námi přišla policistka a oznámila, že tentokrát bude muset být zahájeno trestní řízení proti mé matce pro podezření z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, měla jsem pocit, že se mi rozpadá celý svět. Moje máma – ta, která mě vychovala, která mi vždycky pomáhala s dětmi, která je milovala víc než cokoli na světě – teď seděla v jiné místnosti a čekala na výslech.

Vzpomínám si na ten den před rokem, kdy jsme seděli všichni u stolu v kuchyni a máma plakala: „Evičko, já nevím, jak se to mohlo stát… Já ho hlídala! Jen jsem šla pověsit prádlo…“ Tehdy jsem ji objala a řekla jí, že jí věřím. Že to byla nehoda. Že Tomášek byl neposedný a že ona za to nemůže.

Ale teď? Dva synové během jednoho roku? Oba v její péči? Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o ní, o tom, jestli jsem dobrá matka.

Petr mi doma vyčetl: „Proč jsi jí je zase svěřila? Po tom všem?“

„Protože… protože je to moje máma! Protože jsem jí věřila! Protože jsem musela do práce a neměli jsme nikoho jiného!“ bránila jsem se zoufale.

„A teď už nemáme nikoho,“ řekl tiše a odešel do ložnice.

Následující týdny byly jako zlý sen. Noviny psaly o našem případu – „Dvě tragédie v jedné rodině: Babička čelí obvinění.“ Lidé v domě si šeptali na chodbách. Moje sestra Lenka mi volala a brečela do telefonu: „Evo, ona by jim nikdy neublížila! To přece víš!“

Vím? Opravdu to vím?

Když jsem šla za mámou do vazby, seděla tam shrbená, bledá a starší o deset let. „Evičko… promiň mi to… já už nechci žít,“ šeptala.

„Mami… proč jsi ho nechala samotného?“ ptala jsem se tiše.

„Já nevím… já myslela… byl tak hodný… chtěla jsem jen ten ručník…“

Plakala jsem s ní. Ale někde hluboko ve mně rostl vztek. Proč se to stalo dvakrát? Proč právě nám?

Soudní proces byl krutý. Slyšela jsem svědectví sousedů, kteří říkali, že máma byla poslední dobou roztržitá, že si občas pletla dny v týdnu. Lékaři mluvili o začínající demenci. Nikdo z nás si toho nevšiml – nebo jsme to nechtěli vidět?

Petr už se mnou skoro nemluvil. Doma bylo ticho jako v hrobě. Každý kout bytu mi připomínal kluky – jejich hračky, obrázky na lednici, malý batůžek pověšený u dveří.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na fotku Tomáška s Honzíkem. „Kde jste teď?“ šeptala jsem do tmy.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Musíte si dovolit cítit vztek i smutek zároveň. Není ostuda být naštvaná na matku i ji milovat.“

Ale jak mám žít dál? Jak mám odpustit mámě – a sobě?

Na pohřbu Honzíka stála máma opodál, v poutech mezi dvěma policisty. Lidé se na ni dívali s nenávistí i soucitem zároveň. Já stála mezi nimi a nevěděla, kam patřím.

Po pohřbu za mnou přišla sousedka paní Novotná: „Evo, držte se… ale nezapomeňte – někdy je lepší odpustit dřív, než bude pozdě.“

Ale jak? Jak mám odpustit dvakrát zlomené srdce?

Teď sedím u okna našeho bytu a píšu tyhle řádky. Všechno ve mně křičí bolestí i vztekem. Mám pocit, že už nikdy nebudu celá.

Ptám se vás – co byste udělali na mém místě? Dokázali byste odpustit vlastní matce? Nebo byste ji nenáviděli do konce života?