Hanba na pláži: Jak jsem přišel o práci kvůli jedné chvíli zloby

„Tohle je ostuda! Máte vůbec nějakou úctu k sobě?“ křičel jsem, aniž bych si uvědomoval, kolik lidí se kolem zastavilo. Moje slova mířila na skupinu mladých žen, které se smály a fotily v plavkách na břehu Hostivařské přehrady. Byla sobota odpoledne, slunce pálilo a já měl pocit, že svět se zbláznil. Moje žena Jana mě zatahala za ruku: „Karle, nech toho, pojď pryč.“ Ale já byl rozjetý. „Tohle není žádná Itálie, tady jsme v Česku! Máte trochu soudnosti?“ pokračoval jsem, zatímco jedna z dívek vytáhla mobil a začala mě natáčet.

Nikdy jsem nebyl vztekloun. V práci mě kolegové znali jako klidného člověka, který si radši nechá věci pro sebe. Ale poslední měsíce jsem byl podrážděný. Ve firmě se propouštělo, doma jsme s Janou řešili dluhy po rekonstrukci bytu a syn Adam měl problémy ve škole. Cítil jsem tlak ze všech stran a ten den na pláži se to prostě ve mně zlomilo.

„Podívej se na sebe, Karle! Co to děláš?“ šeptala Jana naléhavě, když jsem se konečně otočil zpátky k rodině. Adam stál opodál a tvářil se, že mě nezná. Cítil jsem stud, ale zároveň i zvláštní zadostiučinění – někdo to těm holkám říct musel.

Doma jsem na to chtěl zapomenout. Ale v pondělí ráno mi přišla zpráva od kolegy: „Karle, jsi na internetu.“ Otevřel jsem video – byl jsem tam já, rudý vzteky, jak moralizuju před celou pláží. Komentáře pod videem byly nemilosrdné: „Typický český buran“, „Ať si každý nosí, co chce!“, „Takový lidi by měli přijít o práci.“

V práci mě zavolal šéf do kanceláře. „Karle, tohle je průšvih. Naše firma si nemůže dovolit takovou publicitu.“ Snažil jsem se vysvětlit, že to byla chyba, že jsem byl ve stresu, ale bylo pozdě. Výpověď na stole a já poprvé po dvaceti letech bez práce.

Doma bylo dusno. Jana mi vyčítala, že jsem nás dostal do problémů. „Myslíš si, že jsi spasitel? Teď nemáme z čeho platit hypotéku!“ Adam se mnou skoro nemluvil. „Tati, proč jsi takovej? Všichni se mi smějou.“

Začal jsem chodit po pohovorech, ale všude mě poznávali. „Vy jste ten z toho videa?“ ptali se personalisté s úsměvem, který znamenal jediné – nemáte šanci. Přátelé se mi vyhýbali nebo mi psali posměšné zprávy. Jen moje máma mi volala každý večer: „Karle, drž se. Každý dělá chyby.“

Jednou večer jsem seděl sám v kuchyni a přemýšlel, kde se to ve mně vzalo. Vždyť já sám vyrůstal v době, kdy jsme na koupališti běhali v trenýrkách a nikdo to neřešil. Proč mi dnes vadí, co mají mladí na sobě? Nebo spíš vadí mně samotnému, že už nejsem mladý? Že svět jde dál beze mě?

Jednoho dne mi přišla zpráva od jedné z těch dívek z pláže: „Pane Karle, chápu, že jste měl špatný den. Ale vaše slova bolela víc než si myslíte.“ Dlouho jsem na ni koukal a pak napsal omluvu. Nečekal jsem odpověď, ale přišla: „Děkuju za omluvu. Každý může udělat chybu.“

Začal jsem chodit na terapie. Učil jsem se ovládat vztek a přijímat změny kolem sebe. S Janou jsme spolu mluvili víc než dřív – o strachu ze stáří, o nejistotě i o tom, jak těžké je někdy být chlapem v dnešní době.

Po půl roce jsem našel novou práci – sice za méně peněz a dál od domova, ale byl jsem vděčný za nový začátek. Adam mi jednou řekl: „Tati, už tě zase beru jako tátu.“ A já věděl, že tohle je víc než jakákoli práce.

Někdy si říkám – co byste udělali vy na mém místě? Je správné říkat druhým svůj názor nahlas? Nebo je lepší mlčet a nechat svět plynout kolem sebe?